kdo by řekl že se ve 21. století stane karanténa normálním pojmem jako třeba klíště? (já ne, protože neumím předvídat budoucnost) (u obojího doufám, že mě to co nejdřív opustí)
během karantény podstatně hodně deníčkuju, a pak jsem si
vzpomněla, že mám vlastně blog. zapomínání - můj věčnej kámen úrazu.
často si ho pročítám a pak mám vždycky radost. myslim si, že na ty
všední věci co dělají můj život nejlepší zapomínám... není divu že mám
pak sklony k depresi! no tak jsem ráda, že jsem na to přišla, a můžu se v
životě posunout dál a začít konečně žít ten život naplno. teda můj problém je, že jsem si sem zapsala nějaký věci a jsou v
angličtině a to nesouhlasí s mojí novou snahou psát česky a tak nevím,
jestli to sem dát, protože je to takovej trochu podvod ne? no ale taky je
tohle můj blog, takže mi sice můžete nechat komentář, ale pokud nebude
pozitivní, tak ho číst nebudu a tím to zase vyřeším. teda, dneska mi to
pálí! možná že dneska konečně dokážu vyřešit to, jak bráchovi dát ten
světovej mír co jsem mu slíbila před osmi lety k narozeninám.
  |
venčení před odletem a začátek klíštěte.. teda karantény
|
úzkosti a můj kluk (akorát ne v souvislosti, tohle není telenovela)
teď jsem byla ve vaně a došlo mi, proč mám asi tu úzkostnou poruchu. na podzim nám bude čtvrt století a táta říkal, že přijedou na naše narozeniny za mnou do londýna. to by bylo super, protože je to vždycky trochu zvláštní je slavit bez mýho dvojčíka. o svoje narozeniny se sice dělím se svým dvojčetem, ale vůbec mi to nevadí, vlastně bych řekla že jsem až ráda. automaticky můj mozek začal přemýšlet úzkostně o tom, co se všechno může pokazit, a že by to vlastně byla taková ukázková televizní tragédie, kdyby se něco pokazilo. oblíbená definice "pokažení" mýho mozku je to, že umřou všichni na kom mi záleží. druhá je, že umřu pro změnu já než stihnu udělat všechno co se svým životem udělat chci. moje terapeutka mi řekla, že prý musím přestat přemejšlet nad tím, s čím nic nezmůžu. já jí rozumím co říká, ale to ještě neznamená, že to tak najednou začnu dělat, ikdyž chci. je to skoro jako kdyby mi to nedošlo, ikdyž to chápu. no, ale pak mi aspoň něco došlo: že se mi vlastně zatím víceméně všechno, na čem mi záleží, splnilo a asi se bojim, kdy přijde nějakej zvrat - můj mozek je přesvědčenej, že nějakej přijít musí, protože takhle dopadají všechny příběhy co dávaj v televizi. jestli toužíte po mojí radě, osobně se mi osvědčilo tyhlety nežádoucí pocity a myšlenky ve svým životě přijmout. ikdyž se opakují a jsou trochu otravný, jako třeba pondělní rána nebo rasismus.
když už se bavíme o mým mentálním stavu, občas přemejšlím nad tim, jestli mě moje mise nikdy nevyrůst pěkně dohnala, protože mi ještě nedošly věci co už ostatním v mým věku jo. když mi bylo jednadvacet, tak mi můj bejvalej řekl, že až vyrostu, tak ze mě bude super ženská. no já si myslím, že jsem super už teď, akorát člověk nesmí přemejšlet konvenčně. kdybych nevyrostla, tak určitě nepoužiju ve větě slovo "konvenčně". a aby toho nebylo málo, moje kamarádka Dany má pro změnu tu drzost tvrdit, že mám starou duši.
naštěstí jsem teď s jiným klukem, kterej souhlasí s tím, že jsem super. často mi to říká, ale říká to takovým hezkým způsobem, až to zní jako že ho to napadlo samo. on je naštěstí taky dost super, takže jsem ráda, že je to zrovna můj kluk. spojili jsme se před sedmi lety nad společnou vášní k jídlu, zimě a vlkodavům. pak jsme se rozešli, načež mi řekl, že už bude chodit s holkou jenom když ho porazí v šachách. to se mi naštěstí podařilo už několikrát, ale musím ho prásknout, že se mnou znovu začal chodit už předtím. i přes tento incident mu důvěřuju, protože já tenkrát taky nakdákala bůhví co. teď spolu chodíme na procházky pozorovat psy a pomáháme jim hledat klíče. nebo se smějeme kočkám, který ztratily pacičky a jezdíme na kole pro smažák v housce. kovid nám věci docela pokovil, ale nebýt jeho tak nemáme ty smažáky a já nekoukám na jahodovej úplněk z Krkonoš.
*teď snažim se přesvědčit můj mozek, aby nemyslel na to co se dál posere, když už jsem si našla ty positiva*
 |
| já a můj kluk v the sims |
samozřejmě, písnička:
