Ani ne o dekádu později se internetová scéna přesunula od textový formě k vizuálům. Ve víru našich rychlých životů nemáme moc čas číst jen tak. Stalkování je rychlejší na FB, shazování vlastního sebevědomí na Instagramu a na stravitelný myšlenky je tu Twitter. A tím se nesnažím hanit sociální sítě ani vaše životní tempo, spíš dnešní svět, který si poptává víc a rychleji.
Moje kamarádka Izzy minulý měsíc rozběhla online magazín a mně to připomnělo právě tu dávnou blogovací dobu: Když jsem nedočkavě čekala na Bloggeru, kdo z mých oblíbenců publikuje něco co má svou vlastní esenci a co mi zabije alespoň 20" času. Teď čekám na videa, aby mi jejich zavádějící názvy ukradly 20". Čekám na podcasty, který můžu spojit s jinou aktivitou a vzít si zpátky svých 20". A přesto teď nemám čas napsat dvacet minut.
Naštěstí jsem začla zase chodit do školy a začla číst texty co číst nechci. Super je, že je číst musíme, a díky tomu jsem zjistila, že v každým tom textu je i tak něco, co mě nutí se pozastavit. Z různých důvodů, ale stejně...
Blogy dávají lidem prostor být kreativní. Instagramovej feed už tu je, ať už na něj publikuju nebo ne. Ale tenhle blog by nikdy neexistoval, kdybych ho nikdy nevytvořila. Svět by přišel o moje špatný online animačky, trapný vtipy a cizí moudra. A já bych nikdy nepocítila jaký to je, když mi uprostřed blogování vypadne internet kvůli krkonošskýmu větru a já ho nemůžu jít opravit, protože fyzickou schránku internetu, která sídlí u nás na půdě, okupujou pavouci s chlupatýma nohama. Když nad tím tak přemýšlím, proč že si tohle zase přivádím?
Už vím!
Nicméně, začla jsem na Instagramu projekt 365... Všichni víme, jakou pro ně mám slabost. Hlavně pro jejich dokončování – opravdu mě všechna síla opouští, když si vzpomenu kolik dní mi ještě zbývá do konce. Tentokrát jsem ho začla, protože jsem dostala jsem od svojí terapeutky za úkol být víc vulnerable, a mě to přišlo jako skvělý nápad. Budu občas používat anglický slovíčka, protože vám chci pod nos hodit to, že bydlím v Anglii a jsem vegan, a taky chci předstírat že to není proto, že si teď nemůžu vzpomenout jak se to řekne česky, a můj status bloggera je momentálně tak narušený, že se bojím přerušit svoje psací momentum. Jo a víte, že jsem vegan? Až na dnešní oběd, protože jsem si udělala vajíčkový sendvič. Jím sendviče, protože tady v Anglii jí všichni sendviče. I vegani, jako já.
Myslím, že než jsem začla mluvit o mém pobytu v Anglii a o mém veganství, mluvila jsem o svojí vulnerability (napište mi do komentů, jestli jste si už na to slovo vzpomněli, protože já teda rozhodně jo). Ukázalo se, že mi to nejde, protože instagram vnímám jako platformu pro moje portfolio pro masy, které scrollují každý večer Instagramem a doufají, že už mě brzy najdou (@nahotinky, dejte jim vědět).
Samosebou záleží na uživateli, ale jak může být Instagram užitečná stránka právě díky svým limitům, může to být zároveň i jeho největší slabost. Často dává divákům až moc prostoru na domýšlení, zpravidla cizích realit. Rozhodně to není prostor pro uvolněný tok myšlenek, kterým dám formu jakou si jen usmyslím: ta myšlenka zůstane uvězněná v mým nepřehledným feedu.
V blogovacím světě je sociální tlak nebo porovnávání na mě krátký; tady nemůžu krmit svoje nízký sebevědomí tím, že nemám lajky nebo komenty, protože můj blog jich stejně nikdy moc neměl... A přesto moje příspěvky vyvolávaly větší diskuzi než mi Instagram kdy dovolil. Sešla se tu hrstka lidí, co se ráda vracela, a z který jsem cítila porozumnění. Blog byl pro mě vždycky mnohem víc sociální než sociální média. Dokonce ty nejlepší (minimálně v mý definici slova) a nejinspirativnější lidi co jsem kdy poznala jsem potkala díky blogům i v osobním životě. Na instagramu nedokážu komunikovat s lidma; přijde mi to neupřímný, protože pod vším jen vidím snahu zalíbit se algoritmu.
Tak takhle jsem si sem našla cestu zpět k tomuhle blogu. Už sem si myslela, že mi to moc nepůjde, ale vlastně je to dost sranda. Už se mi podařilo tím dnes zaplácnout pár večerních hodin! Převážně teda za svůj návrat vděčím tomu, že jsem nedávno přemýšlela nad tím, jestli mám vůbec ještě květnatý jazyk a jestli ještě dokážu něco napsat co má nějakou hodnotu (ikdyž mizivou). Už jsem dlouho nepsala nic česky co by přesáhlo smsku nebo chaotický zápis do deníčku. Ani jsem nečetla žádnou českou knížku, to abych si rozšířila anglický slovníček o nová slova co zní chytře. Až teď o Vánocích jsem v Krkonoších otevřela svoje omlácený vydání Dharmoví tuláků, co mám u postele, a jestli si mě pamatujete, tak víte, že to mě do tý češtiny zase vtáhlo.
A tak chci víc psát a taky víc číst – teda hlavně ty blogy, když už jsem si dala tu práci a našla pro to dobrý důvody. Mě tenhle hon za cenzurou na platformách, co mají být sociální, hrozně nudí. Chtěla jsem to popsat víc intelektuálně, ale zjistila jsem, že nuda je přesně to slovo co jsem hledala. Mrzí mě, že spousta hlasů co jsem dřív tak hltala je teď utišených. Možná proto, že se taky bojí gramatický policie, odsuzujících postávajících a kritických všeználků. No a možná je tenhle článek právě pro ně. Pro ty lidi co nemají nic lepšího na práci než psát anebo kritizovat! Bylo by fajn vědět, že jsem začla něco cool, když už jsem nemohla vynalízt veganství ani lék proti křeččím nádorům.
x,
y
