Je to zvláštní. V pátek mi bude osmnáct! Mám strach, že se tím nic nezmění. Mám strach, že všechno bude pořád stejný a já budu pořád já. Veselý ponožky budu pro jistotu nosit 24/7 a doufat, že nikdy nevyrostu. Dám vám vědět, jestli to fungovalo.
Proč to nenapadlo i Petra Pana?
Nejsem připravená na to mít 18, to číslo je tak malý a přitom tak významný. Jako kdybyste už museli mít všechno pořešený. Ale asi to přeceňuju. A co když ne? Já nevím, mám v hlavě takovej zmatek! Konstantně, to je na tom nejhorší! Jsem měňavá jako podzimní počasí a připadám si jako Rudy Wade... Akorát, že do mě neudeřil hrom a moje druhý já je pořád ve mně a nemůžeme žít odděleně.
