salto do asfaltu

Tak trochu tradiční shrnutí roku 2013. Přijde mi ale, že se toho stalo tolik, že ani nemůžu tenhle rok popsat v rozumný dýlce.

Začínám si myslet, že načasování je důležitý. Možná, že naše načasování není nejlepší, ale všechno se zdá být správný když jsme spolu. (kde se ve mě ty klišé berou???) Včera jsme byli v Praze... Ale asi začnu úplně od začátku. Od ledna.

Klasicky si leden nepamatuju. Až první únor. Vždycky se mi to sleje dohromady. Prvního února jsem jela za Týnou do Prahy, respektive bylo to naše druhé přespání u ní v Praze! Měla jsem pořád krátký vlasy, roztrhaný punčošky a rozbitý kolena. Po dlouhý době jsem se viděla s Lukášem, Tukanem a jejich přáteli. Bylo to zvláštní, ale nepřisuzuju tomu žádný velký význam, jen se to stalo a ve vzduchu nebyla cejtit nenávist. S Lukášem jsme skoro neprohodili slovo a Tukan si mě nakreslila do knížky a prohlásila, že vypadám jako z jiný doby. Druhý den ráno jsem potkala v Parazitu Ditu Rakouskou a jela domů. Byl to zvláštní, ale ohromně hezkej výlet. Někdy mi ty naše přespávačky chybí.

fotka od Tukyho

Někdy kolem druhý poloviny února jsem narazila na blog PePeho. Už ani nevím jak. V tý době jsem neblogovala. Byl v Anglii a nikdy mě nenapadlo, že bysme se mohli sejít v Londýně, že by za mnou přijel do Prahy a následně i do Krkonoš o pár měsíců později... A hlavně, že by to mohlo být tak fajn. Zažití pocitů, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Ale to zas předbíhám…
Jde o tohle: Začli jsme si psát maily. A psali jsme si je každej den. Kurva dlouhý. Píšeme si je dokonce i tehdy, když spí u nás doma.

Březen, duben, zase okno… Z května si pamatuju koncert The XX, čerstvý jizvy, který už konečně pomalu blednou ale nemizí. Spojování rozdílných světů - Týna a Lukáš začli být kamarádi. Myslela jsem si, že mi to nevadí, ale postupem času mi došlo, že si lžu. Teď už je to všechno v pohodě.

fotka od Viki

Červen… První den prázdnin byl magickej. První interakce s Petem Dohertym!… Je to zvláštní. Tolik dní, týdnů a měsíců mi to vrtalo hlavou, ne a ne to dostat z hlavy… V tý době jsem netušila, že se něco takovýho bude opakovat. Je srandovní zpětně pozorovat, jak se věci měnily a vyvíjely směry, v který jsme ani nedoufali.
Povídání si v metru s cizím pánem, kterej vypadá jako Joker.

Červenec se slil do odjezdu do Anglie. I love Bath. Všechno opět předčilo má očekávání.
Třetí srpen a výlet do Londýna. Najití se s PePem na Oxford street a cesta přes Trafalgar k Temži. Jeho čtecí místo, výhled na London Eye a na tyhle další věci. Přes šum řeky nebyl slyšet hluk z ulice, tudíž neexistoval. Existoval jen za zdí, která oddělovala řeku a nás od ulice a lidí. Řev racků, na nebi letadla nezvykle nízko a sluníčko nepříjemně svítilo, ale bylo to docela jedno. Byl to skvělej den.

Anglie se nesla v duchu Babyshambles a Libertines. Podivně s ní mám spojenou Loyalty song a Lost art of a murder. Albion, Albion, Albion.

Odjezd z Anglie na jeho dvacetiny. O dva týdny později přijel do Prahy. Byla jsem tam zrovna s Viki na dva týdny kvůli letní AVU. Dva perfektní týdny plný umění, překrásnejch ateliérů, tepla a umění. Tehdy jsem si poprvý plně uvědomila, co pro mě umění znamená a jak moc je pro mě důležitý v jakýkoliv podobě. Od tý doby doopravdy věřím v umění.
Mimoto jsem veškerý volný čas trávila s PePem. Opět víra v čísla - 22. srpna jsme se takříkajíc dali dohromady, neuvědomujíc si, že je 22.
Jeden večer jsem se konečně po šíleně dlouhý době viděla s Týnou. Jenže sebou přivedla i Lukáše, což mě překvapilo a vyhodilo z míry. Ale bylo to doopravdy jen zaražení, nic víc. Tiché potěšení, že už mě nic z toho nedokáže zasáhnout. Byl to krásnej večer, plný hry na piáno u FF UK a kafe v Hany.
Ty dva týdny byly pro mě šíleně důležitý a hodně mě naučily, hodně jsem si uvědomila. No zní to trapně, ale je to pravda, tak co jako.

Září a říjen se slili, opět. Není žádný tajemství, že mam blbou paměť, no. Myslim, že sem se hodně soustředila na školu a všechno bylo celý takový… hmhm, otupělý. Snažila jsem se nespadnout do školního stereotypu a svýho starýho já, kterýho jsem se přes prázdniny tak nějak, pomyslně, zbavila. Hodně jsem četla a snažila se víc malovat nebo kreslit nebo cokoliv. Snažila jsem se vyhnout stagnaci a myslím, že se mi to doteď daří a opravdu to přes prázdniny pojala za svůj životní styl a ne za období.

Listopad. Teda spíš konec listopadu, protože si ho jinak zas moc nepamatuju. Dyť to máte jedno.
Děvetadvacátýho mi bylo osmnáct. Třicátýho byl koncert Mount Kimbie. Viděli jsme se s Lukášem. Sešli jsme se na Vencálu, koupili víno a šli na Novou scénu, kde jsme si povídali a rozuměli víc, než jsem si myslela. Potěšilo mě to, zvedlo náladu a slyšela jsem pár hezkých vět. Potom tedy koncert. šli jsme s Adamem a s Viki, všichni jsme byli trochu opilí. Viki Mount Kimbie nezvládla, zvracela a celý koncert byla venku. Moc alkoholu?
Ne.
Druhý den bylo špatně i tátovi a i mně. Otrava narozeninovým dortem.
HAHAHA. Fakt vtipný, já vim, ale vy jste u toho nebyli.

O týden později, devátýho prosince, byl koncert Babyshambles. Opět naše typická sestava - Viki, Adam a já. Doteď nevím, jak ten večer zformulovat, takže si to nechám pro sebe. Ale bylo to… epický. Naprosto.

No a to už je prosinec… Osmadvacátýho po čtyřech měsících PePe zase přijel, tentokrát pod naši střechu. A je tady. Opřenej o mou postel, hraje na kytaru a… cpe se ksichtíkama. Včera jsme se byli pražit v Praze. Opilost v Hany Bany, krokety a sepisování našeho Seznamu, kterej je plnej věcí, který chcem stihnout přes celej lajftajm. Dramatická cesta domů.
Večer půjdeme na kulečník. Chtěli jsme jít už po obědě, ale šli jsme na chvíli koukat na film do našeho bunkru z peřin, dek a polštářů a najednou byla venku tma a pět hodin večer…
PS: He really knows me. Co jinýho dát osmnáctiletý holce k narozeninám než Hello Kitty na PEZky a plyšovýho dinosaura jménem Eda.