Můj život jsou absurdní setkání v pražským metru

Dlouho jsem přemýšlela, jestli jet s Viki do Prahy. Jela za Závišem. Myslela jsem, že nepojedu, ale pozdě v noci jsem se rozhodla jinak a jela taky. Bylo to správný rozhodnutí.

Když jsme jely z nám. Republiky na Můstek, tak-tak bysme ještě stihly metro. Jenže se nám nechtělo nikam spěchat, když už jsou ty prázdniny a máme všechen čas na světě, a nechaly jsme si ho ujet před nosem.
Přijelo další. S číslem 22. Nastoupily jsme a jely na Můstek. Pohroužila jsem se do myšlenek o číslech. Měla jsem za to, že 22 je něco jako moje šťastný číslo, jenže dlouho mě v to žádná událost nepřesvědčila. Byla jsem z toho zklamaná.
Když jsme už vycházely z metra, všimla jsem si dvoumetrovýho chlápka, kterej čekal na metro opačnýho směru. Dlouze jsem na něj dívala, až na mě pokývnul. Připomínal mi Peta Dohertyho.
Nechala jsem to být a šla dál.
"Nevypadal ten chlap jako Pete Doherty?"
"Nevim..."
Tak jsem se zpátečním krokem vrátila, abych ověřila totožnost. Přijíždělo mu metro. Chytla jsem Viki za ruku, vtáhla ji do metra a jely tudíž zpátky. Všimla jsem si, že má ten chlap i stejný tetování na krku. Sedl si.
"Hey, aren't you Pete Doherty?"
"Yeah, I am."
"Cool." řekla jsem a odvracela se zpátky k Viki, s tím, že už jsem zjistila co jsem potřebovala. Když v tom chytl můj přívěšek s hlavou panenky a očividně se mu to líbilo.
Metro se rozjelo. Já, neschopná rovnováhy, spadla jsem mu rovnou do náruče. Objal mě kolem pasu a posadil na klín.

Šla jsem ještě do antikvariátu a našla pár hezkejch knížek s černobílejma fotkama Prahy za deset korun a jela na bus domů. Přistoupil i muž ve fialovým saku, s roztrhanýma džínama a konverskama. Měl sluneční brýle a v ruce víno. Sedl si vedle mě na zem. Po chvíli jsem ucítila šimrání na uchu. Všimla jsem si, že si hraje s mojí naušnicí kočky.
"Krása," řekl.
Jen jsem mu poděkovala a víc si ho nevšímala. Dámy poblíž očividně pobuřoval.
Jak se počet zastávek krátil, začli jsme si víc a víc povídat. Líbila se mi myšlenka, že z metra vyjdem zase jako neznámí lidé, s myšlenkou na pokec při cestě domů. Proč ne?
Jenže když jsme dojeli na konečnou, šli jsme na cigaretu a povídali si a povídali a povídali.
"Ježiš promiň, sundám si brýle, to je neslušný!" A jak řekl, tak udělal. Překvapilo mě, jak mladě jeho oči vypadaly. Podle všeho mu bylo 25.
"Víš, že v tom saku vypadáš jako Joker?"
"Vidíš, to mě vůbec nenapadlo! Vzal jsem ho jednomu bezdomovci za dvacku a za litr vína."
Vypadal jako člověk, kterej prožil život naplno. Ztělesněnej punk. Říkal, že je nemocnej a za pár měsíců umře. Ukazoval mi jeho jizvy, modřiny a rány. Vyprávěl mi až neuvěřitelný historky. Přesto, že vypadal opovrženíhodně, byl dost chytrej. Že prý pochází ze vzdělaný rodiny a studoval dějiny.
Balil si cigaretu. Za pár sekund byla ubalená.
"Umíš balit cigarety?"
"Neumím."
"Tak to bude to první věc, co tě naučím!"
Líbilo se mi, že má pořád plány.
Po chvíli k nám přišel policajt a měl problém s tím jeho vínem. Zeptal se ho, jestli ví proč ho musí schovat.
Věděl a s docela slušným přednesem mu odpověděl, jako když kniha tiskne. Policajt byl ohromenej a popřál nám pěknej den.

Pak už jsem musela jít na autobus. Nabídl se, že mě doprovodí. Při čekání ve frontě na bus byl nadšenej mou myšlenkou bydlení v Berlíně. Říkal, že hodně cestoval a vyprávěl mi i o jeho squatování v Berlíně. Potom vytáhl z tašky diář, napsal do něj jeho číslo a dal mi ho. Ještě jsem se mu neozvala a ani nevim, jestli to udělám. Setkání s neznámými lidmi má něco do sebe... A navíc do té doby nikoho nezajímá, jestli mluví(te) pravdu nebo ne. Protože to nemá žádnej vliv. Dokonce jsem zjistila, že miluje čaje a kafe a dal mi jeden balíček matcha čaje.
Když jsem nastupovala do autobusu, podala jsem mu ruku na rozloučenou. Vzal ji a políbil.
"Jak se vlastně jmenuješ?!" křičela jsem přes lidi už skoro v autobuse.





17 komentářů:

  1. to jsou tak skvělý příhody, moc se mi líbí jak jsi to napsala)))

    OdpovědětVymazat
  2. napsaný bezvadně ! skvělý, děkuju Ti .

    OdpovědětVymazat
  3. Wow, tolik zajímavých věcí na jeden den :))

    OdpovědětVymazat
  4. Týjo já chci tak potkat Peta v metru. Komunikace s neznámými je fajn,když můžeš říkat cokoli.

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle je tak hezký, že si chci jednou přečíst tvojí knížku :)

    OdpovědětVymazat
  6. No Yadneeeeeee!!! Já to četla jako nějakou povídku a ona je to pravda! Tyjo paráda. A miluju tvůj outfit,tys vždycky byla unikát.

    OdpovědětVymazat
  7. OMG! :D to je mega super co sa ti stalo! uplne ako z filmu!!! a podla mna aj najviac sa hodite na tej fotke k sebe !!
    btw 22 moje stastne c.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to nesmíš říkat! co já si pak mám počít, nějaká náhodná holka v pražskym metru! .D
      btw 22 rocks

      Vymazat
  8. ach, úplně mě z toho mrazí, nevím, jestli to je závist a nebo prostě jenom nadšení :)

    OdpovědětVymazat
  9. Cože? Takovýhle věci se fakt lidem stávaj? Proč nežiju v Praze.. proč nejezdím metrem.. a proč tam nepotkávám Petera?! :D No.. aspoň na tom koncertě jsem byla.. :D A dost dobrá fotka!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. vidíš, já zas nebyla na koncertě. tohle byla asi taková příjemná kompenzace .D

      Vymazat
  10. pojedeš o prázkách nebo pak do berlína? můžem spolu hah. ještě pořád nevim kde budu ten rok bydlet,snad tam.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. nejedu... ale ty si to nechutně moc užij!

      Vymazat