marijke et jaakko

někdy nejlepší společnost, kterou mám, jsem já sama.

na výstavě jsem měla stalkera.

když jsou podzimní prázdniny a oblečete se jako japonská školačka.

co je krása? harmonie.

dox/startpoint 2013 ▼

Věci, ve kterých nacházím energii a cestu, když je ztratím:
- jazz
- knihy (pro ztracený malé doporučení: deníky od keitha haringa, jen děti od patti smith)
- podzimní počasí
- koláže, fixy a akvarely, ikdyž to ne vždycky dopadne hezky
- výlety a divadla
- lezení na vysílač
- lidé, kteří mi dokážou energii dodat a cestu zase najít. ti, od kterých si mám co vzít.

V posledních dnech mě udrželo při životě:
- slepení starého přátelství a zjištění, že se od školky vlastně nic nezměnilo
- uvědomění, že mě pomluvy neuvrhnou do dlouhodobých depresí a pochybování o sobě samé
(našla jsem svou cestu a hodlám v ní pokračovat - nepotřebuji k tomu souhlas a pochopení svých spolanů)
- smíření s tím, že život plyne a pozvolna se mění a nejde na tom nic změnit

Seznamy to nejsou úplný, ale potřebovala jsem to napsat.

an, de, tua

Mám zjevně imidž kuřáka.

strana 52, 5. věta

Ameriko, já jsem ti hoši ze Scottsboro.
- Allen Ginsberg, Neposílejte mi už žádné dopisy

Peter se pak plahočil domů tři míle, sklíčený pouhým pomyšlením, že se nedostal ani do autobusu.
- Jack Kerouac, Maloměsto velkoměsto

Go get me a beer!
- Charles Bukowski, Notes of a dirty old man

Tohle je nejhezčí místo, kde jsme zatím byli.
- Keith Haring, Deníky

Můj chronický pocit, že všude jen překážím a zabírám místo někomu lepšímu, než jsem já.
- Margarita Bartošová, Úplně zpřeházené myšlenky

Obojí.
- Ayn Rand, Zdroj

"Deprese," slyšela, jak říká lékař jejímu manželovi.
- Paulo Coelho, Veronika se rozhodla zemřít

Ne, nestojíš.
- Jack Kerouac, Podzemníci

Odteďka žádný cigarety na jevišti, a vraťte mi tu krabičku!
- Pavel Bušta, Expres Praha Radotín

Dala jsem si vařit vodu na kafe, nějak jsem na to pozapomněla a odjela na víkend do Zákopů.
- Irena Dousková, Oněgin byl Rusák

loksins erum við engin

Umřel mi kaktus. Má to ještě vůbec smysl?

V posledních dnech mám nějakou skandinávskou náladu. To bude nejspíš tim počasím. Taky jste z něj tak nadšení?
Poslouchám Sigur Ros a múm, mám chuť kouknout se na Mumínky, místo toho zatím koukám na učebnici norštiny (opravdu jenom koukám, but still), vytáhla jsem foťákovou mikinu od Stabo z art&crafts v Cambridge a šálu z oslovskýho Monki, přihlašuju se na seminář z francouzštiny a konversky máčim v kalužích.
A mám radost nejen kvůli tomu, že už je podzimní počasí, ale taky protože jsem zaneprázdněná. Dělám práci o Michelangelovi, zapisuju si další cizí jazyk a snad se vážně začínám učit matematiku.

Ve čtvrtek v noci, když jsem nemohla spát, mě napadlo, že bych mohla zkusit udělat gif na samospoušť. Hned v pátek jsem to zkusila, celá nadšená že když z toho nic nevyjde, bude to aspoň sranda. Můj foťák totiž nevede takovou tu šikovnou sekvenční samospoušť jako má třeba PePeho foťák.
Nakreslila jsem si na podlahu obrys nohou, abych věděla kam si stoupat, kterej se mi v půlce přebíhání mezi foťákem a místem smazal. Vymejšlela jsem jak přimět kalhoty aby u lýtek zůstaly nahoře a nepadaly dolů. Navlíkání ponožek jsem si potřebovala stížit zíváním. Tlačil mě čas, než se vrátí máta z práce a zajede s autem do garáže. Ale... na můj první pokus o něco takovýho to dopadlo nad má očekávání (jsou nízká).

Dneska jsem zjistila, že mám ráno jízdy. Když jsem čekala v autě na Davida, kterej si zas něco vyřizoval venku, ladila jsem mu rádio a naladila What's up od 4 Non Blondes. Zesílila jsem to a udělala si soukromou párty. Černá kočka, která pořád pobíhala kolem, se asi chtěla připojit. Měla pravděpodobně dobré hudební preference.
Když jsem šla domů, udělala jsem další gif. Tentokrát má místo 117 obrázků jenom 13. Jeho účel je čistě upomínkový, protože musim Týně vrátit ponožky a pořád na to zapomínám.

Dveře na 22. ulici

Začínám se ptát, kde beru svou nynější inspiraci a energii, chuť po poznání a neustálým tvořením něčeho, čehosi, čehokoliv (výsledek může být klidně bezvýznamný). Zatim nedokážu přijít na odpověď. Chci poznat zdroj, múzu, cokoliv, z čeho čerpám, abych toho mohla využít až tenhle stav přejde. Připadá mi, že jsem takovejhle zápal necejtila už hrozně dlouho. Zatim nevim jak ho projevit, přijde mi že všechny moje snahy jsou nedostatečný, a myšlenka, že tenhle stav pomine dřív, než se naučím ho správně využít, mě frustruje. Pomocí čeho dosáhnout těhlech pocitů, až pominou? Je vůbec možné je přivolat, nebo přichází samovolně? Ale taky se v tom ohromně vyžívám. Tolik energie, která mi tak dlouho chyběla a stejskalo se mi po ní. Podzime, doufam že to není tebou, ty zase odejdeš a celej rok se budu cejtit tragicky.
Snažím se čerpat inspiraci, sílu a energii ze všeho, co každý den vidím a čtu. Snažím se si všechno zapamatovat. Ale s novými myšlenkami a novým uvědoměním si, ztrácím zase věci už dávno naučený. Dneska jsem si uvědomila důležitost vztahu umělce s divákem, důležitost divákovy reakce. Ale v testu z mluvnice jsem musela hrozně moc přemejšlet nad y/i a vubec mi to nedávalo smysl...

just when i discovered the meaning of life, they change it.

14/9 8:53
V tu chvíli, když jsem z vyhřátý postele sledovala krásně ošklivý (rozumněj zatažený) počasí, přála jsem si ležet v posteli v krásným domě někde na Skandinávským pobřeží, s výhledem na studený moře, poslouchat racky a cítit přítomnost dvou vlkodavů.
Přemýšlet nad tím, jestli si dám ke snídani hemenex nebo rohlík s marmeládou. Pomalu se vyhrabat z postele, projít kolem velkýho stolu s rozkresleným návrhem domu, uvařit dva hrnky čaje. Převlíct přes pyžamo svetr, kolem krku šálu a projít se k moři ve společnosti těch dvou velkých čtyřnožců. Tam si dopít čaj a vrátit se do postele...
Doufám, že přesně tam můj život směřuje.

'Stačilo se rozhodnout, a je to všechno stejné, ale lepší.'

Werden wir uns jemals ändern?

Všude jsou třpytky! Na stole, v koberci, na prstech, ve vlasech, na víčkách.
Dneska, na pátek třináctýho, mě táta učil řídit. Se třpytkama to vůbec nesouvisí.

Vytiskla jsem fotky a na A3 papíře vypadaj fakt líp. Přemejšlim o smazání mých prací z internetů a ukazovat všem jen ty vytisknutý, když se na ně budou chtít dívat. Stejně je na netech umělců přehršel a my si neumíme vybrat. Přemýšleli jste nad tím někdy? Já s Jirkou když jsme byli ve středu za školou, kouřili velbloudy a jedli toffifee. Díky netu je tak snadný se zviditelnit. Jenže díky spoustě nových a nových umělců každej den je nemožný zůstat lidem v paměti. Čemu jsem to jen svůj život zasvětila?

(Svý vlastní satisfakci a pocitu naplnění, přece.)

"Žádné dvě lidské bytosti nikdy nezakoušejí pocity, vjemy či myšlenky zcela stejným způsobem. Vše se mění, je stále jiné. Všchny tyto proměnné se slučují, reagují na sebe, ničí se, vytvářejí nové formy, nápady, 'skutečnosti', takže lidská zkušenost je zkušeností neustálé změny, kterou označujeme jako 'vývoj'.
Zdrojem mého údivu je skutečnost, že většina lidí si buduje své životy na základě přesvědčení, že tyto rozdíly a změny neexistují. Rozhodnou se tyto věci ignorovat a snaží se svůj život naprogramovat nebo ovládat. Plánují, vytyčují si dlouhodobé závazky, rozvrhují si čas, až jsou nakonec sami řízeni svými systémy.
Lidé nestojí o to vědět, že se mění.
Pokud tedy nemají dojem, že to je změna k lepšímu; to jsou potom pro změnu všemi deseti a udělají pro to cokoliv, aby dosáhli 'změn' nebo prosadili byť i nepřirozenou změnu.
(...)
Řečeno hodně zjednodušeně, lidé do jisté míry vědí, že se někdy cítí zvláštně nebo si připadají jinak, ale jen hrstka z nich se opravdu snaží přijít na kloub tomu, proč to tak vlastně je. Většina se to spíš snaží potlačit, a tak žijí schválně úplně opačně."

Cejtim popkorn.

17/8/2013 Nezastavim se, nespim, nezdravě jim a mam se skvěle.

Dámy a pánové, představuji vám holandské důkazy toho, že jsem vskutku velmi fotogenická perzóna.

David Bowie & Brian Duffy exhibition in &foam

24/8/2013 s P. na náplavce. horní polovina moje, dolní jeho a vpravo v rohu jsou naše podpisy v runách (Viktorův included - později se k nám připojila)

105

This is my hour, I'm never going to bed. 

The sky is still black, but begs to be red. 

I just put my book down, but it begs to be read.

I'm not nod, I'm not napper, never rest my head. 

Ten den jsem do školy vůbec nešla. Bolest hlavy celou noc = nepoužitelná Yadnička. Spala jsem do dvanácti a z novýho dne byla cítit zvláštní atmosféra. Slíbila jsem Viktörovi, že nám dokoupím izolepu a uhly. Hned na to jsme se s P. domluvili na našem dalším úžasným plánu a...vylezli na střechu kdesi v Praze. Vydrželi jsme tam až do tmy.

Taky tak rádi posloucháte cizí rozhovory?

Taky jste si v dětství kreslili obrázky na záda a hádali, co to je?