V pondělí a ani v úterý se mi nechtělo do školy. Potřebovala jsem si odpočnout a, přiznávám, neučila jsem se na test z chemie. Šíleně jsem si to užila. Konečně jsem měla čas na věci, který přes týden a ani o víkendu nestihnu. Přečetla jsem velkej kus Deníků od Keitha Haringa, přišel mi po dlouhý době dopis od Rouny, poslouchala jazz a koukala na Ugly Americans zabalená v dece jako šťastný burrito.

V úterý ráno jsem chtěla vstát v 6:45, počkat až máta odjede do práce, a jít fotit na vysílač, mý oblíbený místo. Dlouho jsem tam nebyla a mý ruce mě už dlouho nebolely z lezení po žebříku. Jenže mýmu mozku při zvonění budíku došlo, proč by měl vstávat v úterní ráno v sedm, když nemusí do školy a může si pospat. Koukla jsem zklamaně na zatažený okno, přes který už začínalo svítit ranní sluníčko a přetáhla si peřinu přes hlavu. To světlo bylo dobrý. Ale prostě ne. Mozek měl pár přesvědčivých argumentů.
Nicméně, v devět už jsem byla na nohách (mozek protestoval) a zjistila jsem, že mi máminy levisky, který jsem si chtěla vzít, byly větší než obvykle. Tak velký, že jsem vypadala jako sněhulák! Navíc světlo už bylo tak ostrý, že by na vysílači stejně nic vyfotit nešlo. To mi zkazilo náladu a říkala jsem si, že nikam nejdu.
Ta Druhá, mé alterego, mě ale povzbudila a dala jsem jí za pravdu, že když už jsem vstala z postele, tak to přece nevzdám.
Tak jsem se přece jen vydala přes les k vysílači. Foukalo tak moc, že jsem skoro nemohla slyšet svoje myšlenky a potěšil mě fakt, že s tak silným větrem bych stejně na vysílač nevylezla.
Touhle lesní cestou potkáte střelnici, vodojem, vyhlídku, a vysílač v tomto pořadí. Pak ještě nějaký pavoučky a tak.
Vodojem je taky krásný místo. Je mezi stromama, takže vytváří krásný stíny od větví a měkký světlo. Když jsem byla malá, lezly jsme tam s mojí BFUDHSPTUA (best friends until different high school preference tear us apart) a dokonce jsme na jeho střeše chovaly křečka, protože jsem ho nesměla mít doma. Potom spravili díru v brance a nešlo tam vlízt. Teda ne, pokud měříte čerstvých 150cm.

Ale dnes jsem narazila na skvělou věc! Vzadu byl ten drátěnej plot ohlej. Když po něm chcete přelízt dovnitř, chvíli si připadáte jako na surfu. Nakonec si dáte přes držku, ale je to super!

Also, I found out there are actually people who are not czech and still care about my world. So flattering. So... here you go. In English.
In a nutshell: Do you know these days, when you just cant go to school? Oh, sure you do. I haven't go to school for three days and I never want to go back now. Yes, it's hard to fake sickness when both of your parents are docs. 
Anyway, it's such a beautiful weather out there this time. I guess indian summer is already here. Yesterday I just couldn't stay home, I felt like I have to kick the house door, stand like a superhero and fly into the nature. Haha. That's nearly the exact thing I did. I wanted to go to this transmission tower nearby in the woods, but it was so windy I couldn't climb up even with my superpowers. So instead of transmission tower I went to a water tank. This place was always one of my favorites, but years ago they fixed the hole in the gate and I couldn't go in anymore. But yesterday I found out there's broken fence in the back! Probably some branch fell on it. Yayus! Thank you branch! Anyway, when you go on the broken fence, which is horizontally broken (yes I actually described it like this), you feel like you're surfing and it's superfun.

 

(Někdy mi připadá, že svět v mý hlavě vypadá stejně jako ve videoklipech The Cure.)
(Víte jak je těžký vybrat jen jednu písničku do článu?)

2 komentáře:

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)