Ameriko, já jsem ti hoši ze Scottsboro.
- Allen Ginsberg, Neposílejte mi už žádné dopisy
Peter se pak plahočil domů tři míle, sklíčený pouhým pomyšlením, že se nedostal ani do autobusu.
- Jack Kerouac, Maloměsto velkoměsto
Go get me a beer!
- Charles Bukowski, Notes of a dirty old man
Tohle je nejhezčí místo, kde jsme zatím byli.
- Keith Haring, Deníky
Můj chronický pocit, že všude jen překážím a zabírám místo někomu lepšímu, než jsem já.
- Margarita Bartošová, Úplně zpřeházené myšlenky
Obojí.
- Ayn Rand, Zdroj
"Deprese," slyšela, jak říká lékař jejímu manželovi.
- Paulo Coelho, Veronika se rozhodla zemřít
Ne, nestojíš.
- Jack Kerouac, Podzemníci
Odteďka žádný cigarety na jevišti, a vraťte mi tu krabičku!
- Pavel Bušta, Expres Praha Radotín
Dala jsem si vařit vodu na kafe, nějak jsem na to pozapomněla a odjela na víkend do Zákopů.
- Irena Dousková, Oněgin byl Rusák
loksins erum við engin
Umřel mi kaktus. Má to ještě vůbec smysl?
V posledních dnech mám nějakou skandinávskou náladu. To bude nejspíš tim počasím. Taky jste z něj tak nadšení?
Poslouchám Sigur Ros a múm, mám chuť kouknout se na Mumínky, místo toho zatím koukám na učebnici norštiny (opravdu jenom koukám, but still), vytáhla jsem foťákovou mikinu od Stabo z art&crafts v Cambridge a šálu z oslovskýho Monki, přihlašuju se na seminář z francouzštiny a konversky máčim v kalužích.
A mám radost nejen kvůli tomu, že už je podzimní počasí, ale taky protože jsem zaneprázdněná. Dělám práci o Michelangelovi, zapisuju si další cizí jazyk a snad se vážně začínám učit matematiku.
Ve čtvrtek v noci, když jsem nemohla spát, mě napadlo, že bych mohla zkusit udělat gif na samospoušť. Hned v pátek jsem to zkusila, celá nadšená že když z toho nic nevyjde, bude to aspoň sranda. Můj foťák totiž nevede takovou tu šikovnou sekvenční samospoušť jako má třeba PePeho foťák.
Nakreslila jsem si na podlahu obrys nohou, abych věděla kam si stoupat, kterej se mi v půlce přebíhání mezi foťákem a místem smazal. Vymejšlela jsem jak přimět kalhoty aby u lýtek zůstaly nahoře a nepadaly dolů. Navlíkání ponožek jsem si potřebovala stížit zíváním. Tlačil mě čas, než se vrátí máta z práce a zajede s autem do garáže. Ale... na můj první pokus o něco takovýho to dopadlo nad má očekávání (jsou nízká).
Dneska jsem zjistila, že mám ráno jízdy. Když jsem čekala v autě na Davida, kterej si zas něco vyřizoval venku, ladila jsem mu rádio a naladila What's up od 4 Non Blondes. Zesílila jsem to a udělala si soukromou párty. Černá kočka, která pořád pobíhala kolem, se asi chtěla připojit. Měla pravděpodobně dobré hudební preference.
Když jsem šla domů, udělala jsem další gif. Tentokrát má místo 117 obrázků jenom 13. Jeho účel je čistě upomínkový, protože musim Týně vrátit ponožky a pořád na to zapomínám.
V posledních dnech mám nějakou skandinávskou náladu. To bude nejspíš tim počasím. Taky jste z něj tak nadšení?
Poslouchám Sigur Ros a múm, mám chuť kouknout se na Mumínky, místo toho zatím koukám na učebnici norštiny (opravdu jenom koukám, but still), vytáhla jsem foťákovou mikinu od Stabo z art&crafts v Cambridge a šálu z oslovskýho Monki, přihlašuju se na seminář z francouzštiny a konversky máčim v kalužích.
A mám radost nejen kvůli tomu, že už je podzimní počasí, ale taky protože jsem zaneprázdněná. Dělám práci o Michelangelovi, zapisuju si další cizí jazyk a snad se vážně začínám učit matematiku.
Ve čtvrtek v noci, když jsem nemohla spát, mě napadlo, že bych mohla zkusit udělat gif na samospoušť. Hned v pátek jsem to zkusila, celá nadšená že když z toho nic nevyjde, bude to aspoň sranda. Můj foťák totiž nevede takovou tu šikovnou sekvenční samospoušť jako má třeba PePeho foťák.
Nakreslila jsem si na podlahu obrys nohou, abych věděla kam si stoupat, kterej se mi v půlce přebíhání mezi foťákem a místem smazal. Vymejšlela jsem jak přimět kalhoty aby u lýtek zůstaly nahoře a nepadaly dolů. Navlíkání ponožek jsem si potřebovala stížit zíváním. Tlačil mě čas, než se vrátí máta z práce a zajede s autem do garáže. Ale... na můj první pokus o něco takovýho to dopadlo nad má očekávání (jsou nízká).
Dneska jsem zjistila, že mám ráno jízdy. Když jsem čekala v autě na Davida, kterej si zas něco vyřizoval venku, ladila jsem mu rádio a naladila What's up od 4 Non Blondes. Zesílila jsem to a udělala si soukromou párty. Černá kočka, která pořád pobíhala kolem, se asi chtěla připojit. Měla pravděpodobně dobré hudební preference.
Když jsem šla domů, udělala jsem další gif. Tentokrát má místo 117 obrázků jenom 13. Jeho účel je čistě upomínkový, protože musim Týně vrátit ponožky a pořád na to zapomínám.
Dveře na 22. ulici
Snažím se čerpat inspiraci, sílu a energii ze všeho, co každý den vidím a čtu. Snažím se si všechno zapamatovat. Ale s novými myšlenkami a novým uvědoměním si, ztrácím zase věci už dávno naučený. Dneska jsem si uvědomila důležitost vztahu umělce s divákem, důležitost divákovy reakce. Ale v testu z mluvnice jsem musela hrozně moc přemejšlet nad y/i a vubec mi to nedávalo smysl...
just when i discovered the meaning of life, they change it.
14/9 8:53
V tu chvíli, když jsem z vyhřátý postele sledovala krásně ošklivý (rozumněj zatažený) počasí, přála jsem si ležet v posteli v krásným domě někde na Skandinávským pobřeží, s výhledem na studený moře, poslouchat racky a cítit přítomnost dvou vlkodavů.
Přemýšlet nad tím, jestli si dám ke snídani hemenex nebo rohlík s marmeládou. Pomalu se vyhrabat z postele, projít kolem velkýho stolu s rozkresleným návrhem domu, uvařit dva hrnky čaje. Převlíct přes pyžamo svetr, kolem krku šálu a projít se k moři ve společnosti těch dvou velkých čtyřnožců. Tam si dopít čaj a vrátit se do postele...
Doufám, že přesně tam můj život směřuje.
V tu chvíli, když jsem z vyhřátý postele sledovala krásně ošklivý (rozumněj zatažený) počasí, přála jsem si ležet v posteli v krásným domě někde na Skandinávským pobřeží, s výhledem na studený moře, poslouchat racky a cítit přítomnost dvou vlkodavů.
Přemýšlet nad tím, jestli si dám ke snídani hemenex nebo rohlík s marmeládou. Pomalu se vyhrabat z postele, projít kolem velkýho stolu s rozkresleným návrhem domu, uvařit dva hrnky čaje. Převlíct přes pyžamo svetr, kolem krku šálu a projít se k moři ve společnosti těch dvou velkých čtyřnožců. Tam si dopít čaj a vrátit se do postele...
Doufám, že přesně tam můj život směřuje.
'Stačilo se rozhodnout, a je to všechno stejné, ale lepší.'
Werden wir uns jemals ändern?
Všude jsou třpytky! Na stole, v koberci, na prstech, ve vlasech, na víčkách.
Dneska, na pátek třináctýho, mě táta učil řídit. Se třpytkama to vůbec nesouvisí.
Vytiskla jsem fotky a na A3 papíře vypadaj fakt líp. Přemejšlim o smazání mých prací z internetů a ukazovat všem jen ty vytisknutý, když se na ně budou chtít dívat. Stejně je na netech umělců přehršel a my si neumíme vybrat. Přemýšleli jste nad tím někdy? Já s Jirkou když jsme byli ve středu za školou, kouřili velbloudy a jedli toffifee. Díky netu je tak snadný se zviditelnit. Jenže díky spoustě nových a nových umělců každej den je nemožný zůstat lidem v paměti. Čemu jsem to jen svůj život zasvětila?
(Svý vlastní satisfakci a pocitu naplnění, přece.)
Dneska, na pátek třináctýho, mě táta učil řídit. Se třpytkama to vůbec nesouvisí.
Vytiskla jsem fotky a na A3 papíře vypadaj fakt líp. Přemejšlim o smazání mých prací z internetů a ukazovat všem jen ty vytisknutý, když se na ně budou chtít dívat. Stejně je na netech umělců přehršel a my si neumíme vybrat. Přemýšleli jste nad tím někdy? Já s Jirkou když jsme byli ve středu za školou, kouřili velbloudy a jedli toffifee. Díky netu je tak snadný se zviditelnit. Jenže díky spoustě nových a nových umělců každej den je nemožný zůstat lidem v paměti. Čemu jsem to jen svůj život zasvětila?
(Svý vlastní satisfakci a pocitu naplnění, přece.)
"Žádné dvě lidské bytosti nikdy nezakoušejí pocity, vjemy či myšlenky zcela stejným způsobem. Vše se mění, je stále jiné. Všchny tyto proměnné se slučují, reagují na sebe, ničí se, vytvářejí nové formy, nápady, 'skutečnosti', takže lidská zkušenost je zkušeností neustálé změny, kterou označujeme jako 'vývoj'.
Zdrojem mého údivu je skutečnost, že většina lidí si buduje své životy na základě přesvědčení, že tyto rozdíly a změny neexistují. Rozhodnou se tyto věci ignorovat a snaží se svůj život naprogramovat nebo ovládat. Plánují, vytyčují si dlouhodobé závazky, rozvrhují si čas, až jsou nakonec sami řízeni svými systémy.
Lidé nestojí o to vědět, že se mění.
Pokud tedy nemají dojem, že to je změna k lepšímu; to jsou potom pro změnu všemi deseti a udělají pro to cokoliv, aby dosáhli 'změn' nebo prosadili byť i nepřirozenou změnu.
(...)
Řečeno hodně zjednodušeně, lidé do jisté míry vědí, že se někdy cítí zvláštně nebo si připadají jinak, ale jen hrstka z nich se opravdu snaží přijít na kloub tomu, proč to tak vlastně je. Většina se to spíš snaží potlačit, a tak žijí schválně úplně opačně."
Cejtim popkorn.
105
This is my hour, I'm never going to bed.
The sky is still black, but begs to be red.
I just put my book down, but it begs to be read.
I'm not nod, I'm not napper, never rest my head.
Ten den jsem do školy vůbec nešla. Bolest hlavy celou noc = nepoužitelná Yadnička. Spala jsem do dvanácti a z novýho dne byla cítit zvláštní atmosféra. Slíbila jsem Viktörovi, že nám dokoupím izolepu a uhly. Hned na to jsme se s P. domluvili na našem dalším úžasným plánu a...vylezli na střechu kdesi v Praze. Vydrželi jsme tam až do tmy.
Taky tak rádi posloucháte cizí rozhovory?
Taky jste si v dětství kreslili obrázky na záda a hádali, co to je?
Laguz
Dva týdny jsem teď byla v Praze a strašně moc se toho stalo. Začlo to nestíháním už na první den Letní Akademie a včera se všechno završilo Vojtičovou narozeninovou oslavou. Téma večera bylo především ovládnutí světa a přemýšlení nad tím, jestli budete zvracet sedmikrásky, když sníte broučky.
Ale pokusim se to vzít od začátku. Viki mě přemluvila, abych s ní zkusila jít na Letní Akademii, pořádanou AVU. Ehm, jasně, zatáhla mě na místo, kde se pohybovali hlavně lidi z uměleckejch škol. Mě - člověka, který nekreslí ani nemaluje! Leč to je záměr LA, naučit se to. Nevim jestli je možný to zvládnout během dvou tejdnů, každopádně jeden velkej dopad to na mě mělo určitě - začlo mě to bavit.
Krom týhle menší výzvy mě čekala ještě jedna - v sedmnácti bydlet sama se sestrou v Praze a pokusit se během tý doby nevyhladovět, nebo tak něco. Co bylo jasně nejtěžší bylo dodržování rodičovských pravidel - v tom jsme selhaly absolutně. Naštěstí to už nikoho moc netíží.
//
Zjištění o mně samotný: K pocitu štěstí mi očividně stačí jen nedostatek spánku, nabitej program a správná společnost.
Ale pokusim se to vzít od začátku. Viki mě přemluvila, abych s ní zkusila jít na Letní Akademii, pořádanou AVU. Ehm, jasně, zatáhla mě na místo, kde se pohybovali hlavně lidi z uměleckejch škol. Mě - člověka, který nekreslí ani nemaluje! Leč to je záměr LA, naučit se to. Nevim jestli je možný to zvládnout během dvou tejdnů, každopádně jeden velkej dopad to na mě mělo určitě - začlo mě to bavit.
Krom týhle menší výzvy mě čekala ještě jedna - v sedmnácti bydlet sama se sestrou v Praze a pokusit se během tý doby nevyhladovět, nebo tak něco. Co bylo jasně nejtěžší bylo dodržování rodičovských pravidel - v tom jsme selhaly absolutně. Naštěstí to už nikoho moc netíží.
//
Zjištění o mně samotný: K pocitu štěstí mi očividně stačí jen nedostatek spánku, nabitej program a správná společnost.
Albion
Byla jsem v Anglii a stalo se spousta skvělejch věcí. Fotek mám strašně moc a nechce se mi to sem házet všechno najednou, bez ladu a skladu, takže se to pokusim nějak rozumně rozvrhnout.
Tohle je něco jako těžkej výběr, ale i tak těch fotek teď bude dost, tak se na to psychicky připravte!
(Víceméně to jde i chronologicky za sebou... Já vím, jsem úžasná.)
Nejdřív vás trochu uvedu do obrazu: Dějištěm se stává univerzita v Bath po dobu dvou týdnů. Přes týden ve škole, soboty v Londýně. Odjela jsem s certifikátem za složení Trinity exams, ale je mi to úplně k hovnu, pokud neplánuju budoucnost ve Španělsku nebo Itálii (jakože neplánuju, haha). Ale bylo to fajn!
Bath
Mají vážně skvělý kino! Tam nahoře pod nápisem seděl pán, kouřil a křenil se mi s úsměvem do foťáku. Celý to město je krásný a starý. Myslim, že takovou nejzajímavější věcí byly asi římský lázně. Ale ty byly fakt dobrý! Měli i vyhřívaný podlahy a tak.
Můj život jsou absurdní setkání v pražským metru
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jet s Viki do Prahy. Jela za Závišem. Myslela jsem, že nepojedu, ale pozdě v noci jsem se rozhodla jinak a jela taky. Bylo to správný rozhodnutí.
Když jsme jely z nám. Republiky na Můstek, tak-tak bysme ještě stihly metro. Jenže se nám nechtělo nikam spěchat, když už jsou ty prázdniny a máme všechen čas na světě, a nechaly jsme si ho ujet před nosem.
Přijelo další. S číslem 22. Nastoupily jsme a jely na Můstek. Pohroužila jsem se do myšlenek o číslech. Měla jsem za to, že 22 je něco jako moje šťastný číslo, jenže dlouho mě v to žádná událost nepřesvědčila. Byla jsem z toho zklamaná.
Když jsme už vycházely z metra, všimla jsem si dvoumetrovýho chlápka, kterej čekal na metro opačnýho směru. Dlouze jsem na něj dívala, až na mě pokývnul. Připomínal mi Peta Dohertyho.
Nechala jsem to být a šla dál.
"Nevypadal ten chlap jako Pete Doherty?"
"Nevim..."
Tak jsem se zpátečním krokem vrátila, abych ověřila totožnost. Přijíždělo mu metro. Chytla jsem Viki za ruku, vtáhla ji do metra a jely tudíž zpátky. Všimla jsem si, že má ten chlap i stejný tetování na krku. Sedl si.
"Hey, aren't you Pete Doherty?"
"Yeah, I am."
"Cool." řekla jsem a odvracela se zpátky k Viki, s tím, že už jsem zjistila co jsem potřebovala. Když v tom chytl můj přívěšek s hlavou panenky a očividně se mu to líbilo.
Metro se rozjelo. Já, neschopná rovnováhy, spadla jsem mu rovnou do náruče. Objal mě kolem pasu a posadil na klín.
Šla jsem ještě do antikvariátu a našla pár hezkejch knížek s černobílejma fotkama Prahy za deset korun a jela na bus domů. Přistoupil i muž ve fialovým saku, s roztrhanýma džínama a konverskama. Měl sluneční brýle a v ruce víno. Sedl si vedle mě na zem. Po chvíli jsem ucítila šimrání na uchu. Všimla jsem si, že si hraje s mojí naušnicí kočky.
"Krása," řekl.
Jen jsem mu poděkovala a víc si ho nevšímala. Dámy poblíž očividně pobuřoval.
Jak se počet zastávek krátil, začli jsme si víc a víc povídat. Líbila se mi myšlenka, že z metra vyjdem zase jako neznámí lidé, s myšlenkou na pokec při cestě domů. Proč ne?
Jenže když jsme dojeli na konečnou, šli jsme na cigaretu a povídali si a povídali a povídali.
"Ježiš promiň, sundám si brýle, to je neslušný!" A jak řekl, tak udělal. Překvapilo mě, jak mladě jeho oči vypadaly. Podle všeho mu bylo 25.
"Víš, že v tom saku vypadáš jako Joker?"
"Vidíš, to mě vůbec nenapadlo! Vzal jsem ho jednomu bezdomovci za dvacku a za litr vína."
Vypadal jako člověk, kterej prožil život naplno. Ztělesněnej punk. Říkal, že je nemocnej a za pár měsíců umře. Ukazoval mi jeho jizvy, modřiny a rány. Vyprávěl mi až neuvěřitelný historky. Přesto, že vypadal opovrženíhodně, byl dost chytrej. Že prý pochází ze vzdělaný rodiny a studoval dějiny.
Balil si cigaretu. Za pár sekund byla ubalená.
"Umíš balit cigarety?"
"Neumím."
"Tak to bude to první věc, co tě naučím!"
Líbilo se mi, že má pořád plány.
Po chvíli k nám přišel policajt a měl problém s tím jeho vínem. Zeptal se ho, jestli ví proč ho musí schovat.
Věděl a s docela slušným přednesem mu odpověděl, jako když kniha tiskne. Policajt byl ohromenej a popřál nám pěknej den.
Pak už jsem musela jít na autobus. Nabídl se, že mě doprovodí. Při čekání ve frontě na bus byl nadšenej mou myšlenkou bydlení v Berlíně. Říkal, že hodně cestoval a vyprávěl mi i o jeho squatování v Berlíně. Potom vytáhl z tašky diář, napsal do něj jeho číslo a dal mi ho. Ještě jsem se mu neozvala a ani nevim, jestli to udělám. Setkání s neznámými lidmi má něco do sebe... A navíc do té doby nikoho nezajímá, jestli mluví(te) pravdu nebo ne. Protože to nemá žádnej vliv. Dokonce jsem zjistila, že miluje čaje a kafe a dal mi jeden balíček matcha čaje.
Když jsem nastupovala do autobusu, podala jsem mu ruku na rozloučenou. Vzal ji a políbil.
"Jak se vlastně jmenuješ?!" křičela jsem přes lidi už skoro v autobuse.
Když jsme jely z nám. Republiky na Můstek, tak-tak bysme ještě stihly metro. Jenže se nám nechtělo nikam spěchat, když už jsou ty prázdniny a máme všechen čas na světě, a nechaly jsme si ho ujet před nosem.
Přijelo další. S číslem 22. Nastoupily jsme a jely na Můstek. Pohroužila jsem se do myšlenek o číslech. Měla jsem za to, že 22 je něco jako moje šťastný číslo, jenže dlouho mě v to žádná událost nepřesvědčila. Byla jsem z toho zklamaná.
Když jsme už vycházely z metra, všimla jsem si dvoumetrovýho chlápka, kterej čekal na metro opačnýho směru. Dlouze jsem na něj dívala, až na mě pokývnul. Připomínal mi Peta Dohertyho.
Nechala jsem to být a šla dál.
"Nevypadal ten chlap jako Pete Doherty?"
"Nevim..."
Tak jsem se zpátečním krokem vrátila, abych ověřila totožnost. Přijíždělo mu metro. Chytla jsem Viki za ruku, vtáhla ji do metra a jely tudíž zpátky. Všimla jsem si, že má ten chlap i stejný tetování na krku. Sedl si.
"Hey, aren't you Pete Doherty?"
"Yeah, I am."
"Cool." řekla jsem a odvracela se zpátky k Viki, s tím, že už jsem zjistila co jsem potřebovala. Když v tom chytl můj přívěšek s hlavou panenky a očividně se mu to líbilo.
Metro se rozjelo. Já, neschopná rovnováhy, spadla jsem mu rovnou do náruče. Objal mě kolem pasu a posadil na klín.
Šla jsem ještě do antikvariátu a našla pár hezkejch knížek s černobílejma fotkama Prahy za deset korun a jela na bus domů. Přistoupil i muž ve fialovým saku, s roztrhanýma džínama a konverskama. Měl sluneční brýle a v ruce víno. Sedl si vedle mě na zem. Po chvíli jsem ucítila šimrání na uchu. Všimla jsem si, že si hraje s mojí naušnicí kočky.
"Krása," řekl.
Jen jsem mu poděkovala a víc si ho nevšímala. Dámy poblíž očividně pobuřoval.
Jak se počet zastávek krátil, začli jsme si víc a víc povídat. Líbila se mi myšlenka, že z metra vyjdem zase jako neznámí lidé, s myšlenkou na pokec při cestě domů. Proč ne?
Jenže když jsme dojeli na konečnou, šli jsme na cigaretu a povídali si a povídali a povídali.
"Ježiš promiň, sundám si brýle, to je neslušný!" A jak řekl, tak udělal. Překvapilo mě, jak mladě jeho oči vypadaly. Podle všeho mu bylo 25.
"Víš, že v tom saku vypadáš jako Joker?"
"Vidíš, to mě vůbec nenapadlo! Vzal jsem ho jednomu bezdomovci za dvacku a za litr vína."
Vypadal jako člověk, kterej prožil život naplno. Ztělesněnej punk. Říkal, že je nemocnej a za pár měsíců umře. Ukazoval mi jeho jizvy, modřiny a rány. Vyprávěl mi až neuvěřitelný historky. Přesto, že vypadal opovrženíhodně, byl dost chytrej. Že prý pochází ze vzdělaný rodiny a studoval dějiny.
Balil si cigaretu. Za pár sekund byla ubalená.
"Umíš balit cigarety?"
"Neumím."
"Tak to bude to první věc, co tě naučím!"
Líbilo se mi, že má pořád plány.
Po chvíli k nám přišel policajt a měl problém s tím jeho vínem. Zeptal se ho, jestli ví proč ho musí schovat.
Věděl a s docela slušným přednesem mu odpověděl, jako když kniha tiskne. Policajt byl ohromenej a popřál nám pěknej den.
Pak už jsem musela jít na autobus. Nabídl se, že mě doprovodí. Při čekání ve frontě na bus byl nadšenej mou myšlenkou bydlení v Berlíně. Říkal, že hodně cestoval a vyprávěl mi i o jeho squatování v Berlíně. Potom vytáhl z tašky diář, napsal do něj jeho číslo a dal mi ho. Ještě jsem se mu neozvala a ani nevim, jestli to udělám. Setkání s neznámými lidmi má něco do sebe... A navíc do té doby nikoho nezajímá, jestli mluví(te) pravdu nebo ne. Protože to nemá žádnej vliv. Dokonce jsem zjistila, že miluje čaje a kafe a dal mi jeden balíček matcha čaje.
Když jsem nastupovala do autobusu, podala jsem mu ruku na rozloučenou. Vzal ji a políbil.
"Jak se vlastně jmenuješ?!" křičela jsem přes lidi už skoro v autobuse.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)