Perspektiva
Probudily mě křeče v břiše. Bylo mi hrozně. Určitě se mi něco zdálo, prý se člověku zdají sny každou noc, akorát si je vůbec nepamatuje. Zajímalo by mě, co se mi tuhle noc zdálo. 4:53. Každý den vstávám v šest. Nevěděla jsem, co do té doby dělat. Vrátila jsem se do postele a snažila se usnout. Místo toho si můj mozek začal vzpomínat na věci, na které jsem si nikdy dřív nevzpomněla. Položila jsem mobil zpátky na věž z knih. Vize Codyho. Na cestě. Neposílejte mi už žádné dopisy. Dlouhá cesta dolů. Promnula jsem si oči a šla zvracet.
O půl sedmé kopu peřinu z postele a vstávám. Nestíhám. Nejím. První dvě hodiny tělocvik. Odpoledne laborky z biologie.
Tenhle den byl předurčen k zániku.
O dvanáct hodin později, přeživší školu. Je pět hodin odpoledne. Vzpomínám si, že v šest je žákovský koncert. Oblékám se. Punčochy. Sukně. Košile. Učesat vlasy. Namalovat oči. Přehrávám. Kabát. Šála. Boty. Matce oznamuji, že odcházím. Odcházím.
Před budovou, kde se koncert koná, je park. Projdu bránou a jdu podél zídky. Sednu si na ni a jsem asi pět metrů vysoko. Mám rozhled na vilu, nynější budovu zušky, a silnici. Vzpomínám si na mou učitelku dějin umění a na to, co mi o té vile řekla. Vzpomínám si na její příběh. Také si vzpomínám, že jsem na téhle zídce jednoho letního dne četla knihu. Knihu o lásce a beznaději. Ale to léto jsem byla zamilovaná a milovaná. Zatřepala jsem hlavou abych se vrátila zpět do reality, vytáhla cigaretu a zapálila si. Ve vzduchu byla cítit zima. Foukal studený vítr. Nevadil mi. Potáhla jsem a plnila plíce nikotinem a dehtem. Zaklonila jsem hlavu a celý tělo a kouř vydechla do zamračenýho šedivýho nebe, až jsem se málem zvrátila ze zídky dolů. Přepadl mě kašel a slzy mi vyhrkly do očí.
Půl sedmé. Odhaduji svoji dobu vystoupení a vcházím do budovy. Potkávám mou učitelku.
"Co ty ozdoby? Už je hraješ správně?"
"A jo."
"Tak dobrý. Máš vlasy jako Amélie."
"Víte že nejste první, kdo mi to řekl?"
"Můžeš říkat, že je Amélie tvá adoptivní francouzská sestra."
Usedám na židli a čekám, až zazní moje jméno. Mezitím nějaká holka zpívá Pipi punčochatou. Já sem už ale zase myšlenkama někde jinde. Moje fantazie pracuje. Představuju si, jak se ve dveřích objeví jeho tvář. Tenhle den byl předurčen k zániku.
O půl sedmé kopu peřinu z postele a vstávám. Nestíhám. Nejím. První dvě hodiny tělocvik. Odpoledne laborky z biologie.
Tenhle den byl předurčen k zániku.
O dvanáct hodin později, přeživší školu. Je pět hodin odpoledne. Vzpomínám si, že v šest je žákovský koncert. Oblékám se. Punčochy. Sukně. Košile. Učesat vlasy. Namalovat oči. Přehrávám. Kabát. Šála. Boty. Matce oznamuji, že odcházím. Odcházím.
Před budovou, kde se koncert koná, je park. Projdu bránou a jdu podél zídky. Sednu si na ni a jsem asi pět metrů vysoko. Mám rozhled na vilu, nynější budovu zušky, a silnici. Vzpomínám si na mou učitelku dějin umění a na to, co mi o té vile řekla. Vzpomínám si na její příběh. Také si vzpomínám, že jsem na téhle zídce jednoho letního dne četla knihu. Knihu o lásce a beznaději. Ale to léto jsem byla zamilovaná a milovaná. Zatřepala jsem hlavou abych se vrátila zpět do reality, vytáhla cigaretu a zapálila si. Ve vzduchu byla cítit zima. Foukal studený vítr. Nevadil mi. Potáhla jsem a plnila plíce nikotinem a dehtem. Zaklonila jsem hlavu a celý tělo a kouř vydechla do zamračenýho šedivýho nebe, až jsem se málem zvrátila ze zídky dolů. Přepadl mě kašel a slzy mi vyhrkly do očí.
Půl sedmé. Odhaduji svoji dobu vystoupení a vcházím do budovy. Potkávám mou učitelku.
"Co ty ozdoby? Už je hraješ správně?"
"A jo."
"Tak dobrý. Máš vlasy jako Amélie."
"Víte že nejste první, kdo mi to řekl?"
"Můžeš říkat, že je Amélie tvá adoptivní francouzská sestra."
Usedám na židli a čekám, až zazní moje jméno. Mezitím nějaká holka zpívá Pipi punčochatou. Já sem už ale zase myšlenkama někde jinde. Moje fantazie pracuje. Představuju si, jak se ve dveřích objeví jeho tvář. Tenhle den byl předurčen k zániku.
Trumfne si i na hrocha,na houf v žraločí
Pipi dlouhá punčocha s každým zatočí
N jakou nou láv a víc už asi nic
Šla jsem po škole vyvolat filmy a potom na busák. Sedla jsem si ven na lavičku a psala dopisy, zatímco jsem čekala na Týnu až se navrátí z Prahy. Byl pátek. Očividně jednu ženskou vedle mě velmi zajímalo co to píšu a jestli v mý krabičce od doutníků sou doutníky.
Ráda sem Týnu viděla, bylo to strašně příjemný a hezký. Koupila mi těstoviny na oběd a nanuk!
V sobotu jsem tedy jela do Praženky s mou drahou ségrou. Nejdřív sme šly do Palladia koupit dar pro Pavloslava a taky umělý řasy, abych byla krásná. Při druhý zastávce v Palladiu sem potkala Adélu z Anglie, jedna z mnoha skvělejch náhod toho dne. Pak jsme se rozhodly jít do design shopu v AMoYE vomrknout Verončiný taše (verva - děte se taky kouknout a všechny si je kupte) a potom hurá do mekáče pro jídlo, fak jea. Můj oběd teda bylo jen červený otrávený jablíčko a kola. Usídlily jsme se na Střelenym ostrově a potom šly omrknout Fiordmoss. Doteď sem je znala jen tak v podvědomí, ale byli tak strašně dobrý! Petra měla krásný vlasy totiž. To je klíčový.
Taky sme chtěly navštívit Parazita, jelikož v páteční večer sem ségře konečně předhodila rozhovor na 11koček s Deaf Messangerem a díky tomu jsem si připomněla, že svý diáře prodává i tam. A jelikož na Parazit mam zálusk už dlouho, rozhodly sme se že to vomrknem taky. Je to takovej malej ale krásnej prostor plnej krásnejch věcí a taky krásně drahejch, ale to sem očekávala. Když sme vešly, byla tam jen jakási žena za pultem a povídala si s ňákym hezkym chlapem o účtech za telefon. Ten hezkej chlap nebyl nikdo jinej než Deaf Messanger, a měsíčně dělá jeho účet za telefon dvanáctset. Ta paní za pultem má Mých pět od T-mobile, který mám taky, ale ona volá jenom Lence se kterou prokecá strašně moc hodin, takže se jí to i tak vyplatí. Ano, poslouchám cizí rozhovory, no a co jako, co má bejt!
Inu, vybraly sme si dva diáře, takový moc krásný. A nakonec mě Defmesenžr oslovil a prohodili jsme pár hezkejch slov.
Dokonce sem stihla navečer i Bonuse, od něhož mám desku s věnováním a fotku jeho tetování.
Ráda sem Týnu viděla, bylo to strašně příjemný a hezký. Koupila mi těstoviny na oběd a nanuk!
Taky sme chtěly navštívit Parazita, jelikož v páteční večer sem ségře konečně předhodila rozhovor na 11koček s Deaf Messangerem a díky tomu jsem si připomněla, že svý diáře prodává i tam. A jelikož na Parazit mam zálusk už dlouho, rozhodly sme se že to vomrknem taky. Je to takovej malej ale krásnej prostor plnej krásnejch věcí a taky krásně drahejch, ale to sem očekávala. Když sme vešly, byla tam jen jakási žena za pultem a povídala si s ňákym hezkym chlapem o účtech za telefon. Ten hezkej chlap nebyl nikdo jinej než Deaf Messanger, a měsíčně dělá jeho účet za telefon dvanáctset. Ta paní za pultem má Mých pět od T-mobile, který mám taky, ale ona volá jenom Lence se kterou prokecá strašně moc hodin, takže se jí to i tak vyplatí. Ano, poslouchám cizí rozhovory, no a co jako, co má bejt!
Inu, vybraly sme si dva diáře, takový moc krásný. A nakonec mě Defmesenžr oslovil a prohodili jsme pár hezkejch slov.
Dokonce sem stihla navečer i Bonuse, od něhož mám desku s věnováním a fotku jeho tetování.
Co dělat proti smrti? Nejít zítra ráno tátovi na pohřeb?
Svítilo mi do pokoje sluníčko, matka předchvílí odjela po vzrušeným rozhovoru do práce. Měla jsem na ně počkat. Otevřela jsem okna, na celý barák nahlas pustila hudbu tak, že jsem neslyšela ani vlastní myšlenky, a jen v obřím triku po tátovi s nápisem "Tenisový turnaj Velké losiny 99" šmejdila po baráku. Čekala jsem. A dočkala se. Asi po půl hodině si pro mě přišly paní v bílejch hadrech a sanitou mě odvážely pryč. Černo, černo, tma, tma.
Dovezly mě na psychiatrii nebo kam. Měla jsem si sednout do vstupní haly, dokud na mě nepřijde řada. Vstupní hala byla obří, dlážděná kameny a plná lidí a zmatku. Připomínala mi vlakový nádraží. Sedla jsem si na lavici u velkýho tabulkovýho okna, a čekala. Mezitím jsem vymazávala všechno ze svýho mobilu. Během chvilky se vedle mě objevila holka stará asi jako já. Měla na sobě něco jako školní uniformu, a měla dlouhý, rovný světle hnědý vlasy. Myslim, že měla i pihy a modrý oči. Byla tam s otcem, kterej mi připomínal toho chlápka z Mrtví jako já. Holka si sedla vedle mě, otec před ni postavil její kufry. Měla jich dost, asi pět, připadala jsem si oproti ní dost chudě.. já s sebou neměla vůbec nic, jen mobil v ruce, bílý ponožky a tátovo triko. Ten její otec si dřepnul vedle těch kufrů. Měl stejný kalhoty jako můj táta, takový krémový, s pukama. Byl přísnej a naštvanej. Po chvíli si všimnul, že mám mobil a začal po mě řvát, jaktože mám s sebou mobil, je to přece zakázaný a jeho dceři ho sebrali. Ledovým hlasem sem mu odpověděla něco v tom smyslu, že až ho budou sestry chtít, tak si ho vezmou a že do tý doby ho nikomu dávat nebudu. Holka vedle mě řekla "Aspoň tady konečně můžu blejt" a vyblila se na tu naleštěnou, kamennou podlahu. To otce strašně vytočilo, a vypadalo to, že jí má už plný zuby.
Dovezly mě na psychiatrii nebo kam. Měla jsem si sednout do vstupní haly, dokud na mě nepřijde řada. Vstupní hala byla obří, dlážděná kameny a plná lidí a zmatku. Připomínala mi vlakový nádraží. Sedla jsem si na lavici u velkýho tabulkovýho okna, a čekala. Mezitím jsem vymazávala všechno ze svýho mobilu. Během chvilky se vedle mě objevila holka stará asi jako já. Měla na sobě něco jako školní uniformu, a měla dlouhý, rovný světle hnědý vlasy. Myslim, že měla i pihy a modrý oči. Byla tam s otcem, kterej mi připomínal toho chlápka z Mrtví jako já. Holka si sedla vedle mě, otec před ni postavil její kufry. Měla jich dost, asi pět, připadala jsem si oproti ní dost chudě.. já s sebou neměla vůbec nic, jen mobil v ruce, bílý ponožky a tátovo triko. Ten její otec si dřepnul vedle těch kufrů. Měl stejný kalhoty jako můj táta, takový krémový, s pukama. Byl přísnej a naštvanej. Po chvíli si všimnul, že mám mobil a začal po mě řvát, jaktože mám s sebou mobil, je to přece zakázaný a jeho dceři ho sebrali. Ledovým hlasem sem mu odpověděla něco v tom smyslu, že až ho budou sestry chtít, tak si ho vezmou a že do tý doby ho nikomu dávat nebudu. Holka vedle mě řekla "Aspoň tady konečně můžu blejt" a vyblila se na tu naleštěnou, kamennou podlahu. To otce strašně vytočilo, a vypadalo to, že jí má už plný zuby.
 |
| Tolga Kardes |
'sny - jedna z největších radostí v mém životě'lucie
Byli jsme v takovym strašně hustym lese, vysoko v horách. Byl ještě sníh a zima. Seděli jsme na kmeni spadlýho stromu. Něčemu jsme se smáli. Všechno bylo zase ok. Najednou přišla Tereza a chovala se jako vlk. Vůbec jsem ji nechápala.
Začli jsme před ní utíkat dolů do údolí, do města. Zaběhli jsme do části města, kde už to ve svejch snech znám až moc dobře. To místo se mi poprvý ve snu objevilo asi před půl rokem. Je to stará, rozbořená část města, konkrétně jde ale hlavně o takovej starej, polorozpadlej betonovej dům. Všechno je tam šedý. Má předzahrádku se zničeným plotem a šedýma květinama. Když otevřete dveře, naproti vám je starý masivní schodiště s šedým kobercem. Jdete rovně chodbou. Nalevo zalezete do postraních dveří, kdy si pokaždé myslíte že je to vaše jediná záchrana, že odtamtud vylezete na ulici zadním vchodem, ikdyž víte, že na to v každém snu doplatíte, že je to pokaždý chyba, tam strkat čumák. Stejně tam jdete. Je to prosklená místnost, vypadá jako prázdný kadeřnictví. Šedý, s bílýma kachličkama na podlaze. Za obříma výlohama po všech třech stranách je ulice. Šedá, poměrně rušná. Věděla jsem, co se bude dít.
Jako v každým tomuhle podobným snu jsme nejdřív chtěli běžet po ulici. Vždycky utíkáme před někým, kdo nám chce ublížit.. a vždycky akorát zapomenu, kdo to je. Jenže nám cestu zkřížila nějaká malá, zrzavá holka, s pihama a kšandama. Dívala se dost zuřivě. Zahli jsme do domu. Strach, adrenalin, napětí. Vždycky vim, co se bude dít. A přitom k tomu nikdy nedojde.
Začli jsme před ní utíkat dolů do údolí, do města. Zaběhli jsme do části města, kde už to ve svejch snech znám až moc dobře. To místo se mi poprvý ve snu objevilo asi před půl rokem. Je to stará, rozbořená část města, konkrétně jde ale hlavně o takovej starej, polorozpadlej betonovej dům. Všechno je tam šedý. Má předzahrádku se zničeným plotem a šedýma květinama. Když otevřete dveře, naproti vám je starý masivní schodiště s šedým kobercem. Jdete rovně chodbou. Nalevo zalezete do postraních dveří, kdy si pokaždé myslíte že je to vaše jediná záchrana, že odtamtud vylezete na ulici zadním vchodem, ikdyž víte, že na to v každém snu doplatíte, že je to pokaždý chyba, tam strkat čumák. Stejně tam jdete. Je to prosklená místnost, vypadá jako prázdný kadeřnictví. Šedý, s bílýma kachličkama na podlaze. Za obříma výlohama po všech třech stranách je ulice. Šedá, poměrně rušná. Věděla jsem, co se bude dít.
Jako v každým tomuhle podobným snu jsme nejdřív chtěli běžet po ulici. Vždycky utíkáme před někým, kdo nám chce ublížit.. a vždycky akorát zapomenu, kdo to je. Jenže nám cestu zkřížila nějaká malá, zrzavá holka, s pihama a kšandama. Dívala se dost zuřivě. Zahli jsme do domu. Strach, adrenalin, napětí. Vždycky vim, co se bude dít. A přitom k tomu nikdy nedojde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)