Co dělat proti smrti? Nejít zítra ráno tátovi na pohřeb?

Svítilo mi do pokoje sluníčko, matka předchvílí odjela po vzrušeným rozhovoru do práce. Měla jsem na ně  počkat. Otevřela jsem okna, na celý barák nahlas pustila hudbu tak, že jsem neslyšela ani vlastní myšlenky, a jen v obřím triku po tátovi s nápisem "Tenisový turnaj Velké losiny 99" šmejdila po baráku. Čekala jsem. A dočkala se. Asi po půl hodině si pro mě přišly paní v bílejch hadrech a sanitou mě odvážely pryč. Černo, černo, tma, tma.
Dovezly mě na psychiatrii nebo kam. Měla jsem si sednout do vstupní haly, dokud na mě nepřijde řada. Vstupní hala byla obří, dlážděná kameny a plná lidí a zmatku. Připomínala mi vlakový nádraží. Sedla jsem si na lavici u velkýho tabulkovýho okna, a čekala. Mezitím jsem vymazávala všechno ze svýho mobilu. Během chvilky se vedle mě objevila holka stará asi jako já. Měla na sobě něco jako školní uniformu, a měla dlouhý, rovný světle hnědý vlasy. Myslim, že měla i pihy a modrý oči. Byla tam s otcem, kterej mi připomínal toho chlápka z Mrtví jako já. Holka si sedla vedle mě, otec před ni postavil její kufry. Měla jich dost, asi pět, připadala jsem si oproti ní dost chudě.. já s sebou neměla vůbec nic, jen mobil v ruce, bílý ponožky a tátovo triko. Ten její otec si dřepnul vedle těch kufrů. Měl stejný kalhoty jako můj táta, takový krémový, s pukama. Byl přísnej a naštvanej. Po chvíli si všimnul, že mám mobil a začal po mě řvát, jaktože mám s sebou mobil, je to přece zakázaný a jeho dceři ho sebrali. Ledovým hlasem sem mu odpověděla něco v tom smyslu, že až ho budou sestry chtít, tak si ho vezmou a že do tý doby ho nikomu dávat nebudu. Holka vedle mě řekla "Aspoň tady konečně můžu blejt" a vyblila se na tu naleštěnou, kamennou podlahu. To otce strašně vytočilo, a vypadalo to, že jí má už plný zuby.

Tolga Kardes