Byli jsme v takovym strašně hustym lese, vysoko v horách. Byl ještě sníh a zima. Seděli jsme na kmeni spadlýho stromu. Něčemu jsme se smáli. Všechno bylo zase ok. Najednou přišla Tereza a chovala se jako vlk. Vůbec jsem ji nechápala.
Začli jsme před ní utíkat dolů do údolí, do města. Zaběhli jsme do části města, kde už to ve svejch snech znám až moc dobře. To místo se mi poprvý ve snu objevilo asi před půl rokem. Je to stará, rozbořená část města, konkrétně jde ale hlavně o takovej starej, polorozpadlej betonovej dům. Všechno je tam šedý. Má předzahrádku se zničeným plotem a šedýma květinama. Když otevřete dveře, naproti vám je starý masivní schodiště s šedým kobercem. Jdete rovně chodbou. Nalevo zalezete do postraních dveří, kdy si pokaždé myslíte že je to vaše jediná záchrana, že odtamtud vylezete na ulici zadním vchodem, ikdyž víte, že na to v každém snu doplatíte, že je to pokaždý chyba, tam strkat čumák. Stejně tam jdete. Je to prosklená místnost, vypadá jako prázdný kadeřnictví. Šedý, s bílýma kachličkama na podlaze. Za obříma výlohama po všech třech stranách je ulice. Šedá, poměrně rušná. Věděla jsem, co se bude dít.
Jako v každým tomuhle podobným snu jsme nejdřív chtěli běžet po ulici. Vždycky utíkáme před někým, kdo nám chce ublížit.. a vždycky akorát zapomenu, kdo to je. Jenže nám cestu zkřížila nějaká malá, zrzavá holka, s pihama a kšandama. Dívala se dost zuřivě. Zahli jsme do domu. Strach, adrenalin, napětí. Vždycky vim, co se bude dít. A přitom k tomu nikdy nedojde.
Žádné komentáře:
Okomentovat