O půl sedmé kopu peřinu z postele a vstávám. Nestíhám. Nejím. První dvě hodiny tělocvik. Odpoledne laborky z biologie.
Tenhle den byl předurčen k zániku.
O dvanáct hodin později, přeživší školu. Je pět hodin odpoledne. Vzpomínám si, že v šest je žákovský koncert. Oblékám se. Punčochy. Sukně. Košile. Učesat vlasy. Namalovat oči. Přehrávám. Kabát. Šála. Boty. Matce oznamuji, že odcházím. Odcházím.
Před budovou, kde se koncert koná, je park. Projdu bránou a jdu podél zídky. Sednu si na ni a jsem asi pět metrů vysoko. Mám rozhled na vilu, nynější budovu zušky, a silnici. Vzpomínám si na mou učitelku dějin umění a na to, co mi o té vile řekla. Vzpomínám si na její příběh. Také si vzpomínám, že jsem na téhle zídce jednoho letního dne četla knihu. Knihu o lásce a beznaději. Ale to léto jsem byla zamilovaná a milovaná. Zatřepala jsem hlavou abych se vrátila zpět do reality, vytáhla cigaretu a zapálila si. Ve vzduchu byla cítit zima. Foukal studený vítr. Nevadil mi. Potáhla jsem a plnila plíce nikotinem a dehtem. Zaklonila jsem hlavu a celý tělo a kouř vydechla do zamračenýho šedivýho nebe, až jsem se málem zvrátila ze zídky dolů. Přepadl mě kašel a slzy mi vyhrkly do očí.
Půl sedmé. Odhaduji svoji dobu vystoupení a vcházím do budovy. Potkávám mou učitelku.
"Co ty ozdoby? Už je hraješ správně?"
"A jo."
"Tak dobrý. Máš vlasy jako Amélie."
"Víte že nejste první, kdo mi to řekl?"
"Můžeš říkat, že je Amélie tvá adoptivní francouzská sestra."
Usedám na židli a čekám, až zazní moje jméno. Mezitím nějaká holka zpívá Pipi punčochatou. Já sem už ale zase myšlenkama někde jinde. Moje fantazie pracuje. Představuju si, jak se ve dveřích objeví jeho tvář. Tenhle den byl předurčen k zániku.
Trumfne si i na hrocha,na houf v žraločí
Pipi dlouhá punčocha s každým zatočí
si muj malej uzasnej koncertista, Ameloune
OdpovědětVymazati ty jedna lichotnice!
Vymazat