my fingertips learnt all of your tattoos

Přijel Faltus a přivezl nám PePeho na celý týden! A že to bylo fajn. Ale teď je na čase se vrátit k řezům těles a francouzskejm slovíčkům. Mám ráda tohle odbíhání od stereotypu, ale o to těžší je umět se mu zase přizpůsobit.

Fotky z prvního ledna, posunutí dopředu.

Tak trochu tradiční shrnutí roku 2013. Přijde mi ale, že se toho stalo tolik, že ani nemůžu tenhle rok popsat v rozumný dýlce.

Začínám si myslet, že načasování je důležitý. Možná, že naše načasování není nejlepší, ale všechno se zdá být správný když jsme spolu. (kde se ve mě ty klišé berou???) Včera jsme byli v Praze... Ale asi začnu úplně od začátku. Od ledna.

the lucky kid

Nakonec se stejně všechny špatný vzpomínky na týden vytratí, nehledě na to jak těžkej byl, a zbyde jen vzpomínka na objetí a pusy do vlasů a na líčko od Peta Dohertyho...

Slíbila sem vám, že vám dám vědět, jak je to s těma ponožkama. Kupodivu jsem zjistila, že je to o přístupu. Můj přístup je takovej, že mi je pořád sedmnáct. Na těch osmnáct se stejně furt ňák necejtim.

PS: Ten trapnej moment, kdy se otrávíte narozeninovým dortem. (Překvapivě jsem ho nepekla já!)
PSS: Zdál se sen o tom, že třídím barvy podle velikosti.

Cold Spring Fault Less Youth

Mount Kimbie v Meetfactory. Vystaveni sálu plnýho hipstrů jsme si je ani tak nemohli nechat ujít. Vyjímečně jsem si sebou vzala foťák s tím, že jsem si chtěla vyzkoušet nějakej koncert nafotit. Tenhle mi k tomu přišel dokonalej. Na koncertech jinak nefotim, dokonce se tomu i dost bránim - jdu tam, protože si to chci užít, dostat se do jiný dimenze a zapomenout na čas - A ne si celej koncert natočit/nafotit, abych na ten boží profocenej zážitek jakože nezapomněla. Ale vzhledem k tomu, že na Mount Kimbie jsem už jednou byla a zhruba věděla, co očekávat, rozhodla jsem se, během pár mně neznámých písniček, fotit.
(Za kvalitu neručim, blogger není můj kámoš.)

Ke koncertu samotnýmu - Do MeetFactory jsme už v trochu jiný dimenzi dorazili, hypnotizující tóny těch tří  britskejch pánů ji jen umocnili. Za to může vlaška fína s Lukášem a návštěva nebe.
Hráli naše oblíbený písničky* a díky už sehranýmu týmu máme setlist a nemuseli jsme čekat frontu v šatně... To je totiž děsně důležitý! Aneb Yadnee vybere lístky do šatny a letí pro kabáty, zatímco vysokej Adam s dlouhejma rukama a psíma očima se snaží získat setlist. Díky jemu už mám doma dva - The XX a Mount Kimbie. A moc mu děkuju za jeho spanilé dary.

Dneska mi je blbě, nebudu to romantizovat, prostě se mi chce v jednom kuse blejt. Ale bylo to super. Teď se musim dát dokupy, ikdyž se mi to celej den nepodařilo, ale holt povinnosti volaj.

* tu a tu a tu, to jsme byli moc radostní!

Čas mě slušně frustruje

Když nemůžete poslouchat svou oblíbenou kapelu, protože je to way too much emotional. 'Co mám teď jako dělat?' A tak si ji pustíte a čas se přetočí nazpátek.

Je to zvláštní. V pátek mi bude osmnáct! Mám strach, že se tím nic nezmění. Mám strach, že všechno bude pořád stejný a já budu pořád já. Veselý ponožky budu pro jistotu nosit 24/7 a doufat, že nikdy nevyrostu. Dám vám vědět, jestli to fungovalo.
Proč to nenapadlo i Petra Pana?

Nejsem připravená na to mít 18, to číslo je tak malý a přitom tak významný. Jako kdybyste už museli mít všechno pořešený. Ale asi to přeceňuju. A co když ne? Já nevím, mám v hlavě takovej zmatek! Konstantně, to je na tom nejhorší! Jsem měňavá jako podzimní počasí a připadám si jako Rudy Wade... Akorát, že do mě neudeřil hrom a moje druhý já je pořád ve mně a nemůžeme žít odděleně.

Na jejich koncertě se přetočí čas nazpátek. A alespoň na moment nic nebude stejný - otázkou zůstává: horší nebo lepší?

let me tell you something about me

too much revealing, but sometimes, somehow... i just don't mind. enjoy a journal of mine.
/yes, an english post even though it doesn't make any sense at all!/

Melan cholé

Vyskočil. Uklouzl po dlažbě a vlétl do náruče páru starších uhlazených lidí.
„Promiňte, prosím!"
„Nemůžete dávat pozor?"
„Můžu, madam. A nemůžete vy se zeptat tam nahoře," ukázal na oblohu, „jestli nemůže nepršet?"

marijke et jaakko

někdy nejlepší společnost, kterou mám, jsem já sama.

na výstavě jsem měla stalkera.

když jsou podzimní prázdniny a oblečete se jako japonská školačka.

co je krása? harmonie.

dox/startpoint 2013 ▼

Věci, ve kterých nacházím energii a cestu, když je ztratím:
- jazz
- knihy (pro ztracený malé doporučení: deníky od keitha haringa, jen děti od patti smith)
- podzimní počasí
- koláže, fixy a akvarely, ikdyž to ne vždycky dopadne hezky
- výlety a divadla
- lezení na vysílač
- lidé, kteří mi dokážou energii dodat a cestu zase najít. ti, od kterých si mám co vzít.

V posledních dnech mě udrželo při životě:
- slepení starého přátelství a zjištění, že se od školky vlastně nic nezměnilo
- uvědomění, že mě pomluvy neuvrhnou do dlouhodobých depresí a pochybování o sobě samé
(našla jsem svou cestu a hodlám v ní pokračovat - nepotřebuji k tomu souhlas a pochopení svých spolanů)
- smíření s tím, že život plyne a pozvolna se mění a nejde na tom nic změnit

Seznamy to nejsou úplný, ale potřebovala jsem to napsat.

an, de, tua

Mám zjevně imidž kuřáka.