Dva týdny jsem teď byla v Praze a strašně moc se toho stalo. Začlo to nestíháním už na první den Letní Akademie a včera se všechno završilo Vojtičovou narozeninovou oslavou. Téma večera bylo především ovládnutí světa a přemýšlení nad tím, jestli budete zvracet sedmikrásky, když sníte broučky.
Ale pokusim se to vzít od začátku. Viki mě přemluvila, abych s ní zkusila jít na Letní Akademii, pořádanou AVU. Ehm, jasně, zatáhla mě na místo, kde se pohybovali hlavně lidi z uměleckejch škol. Mě - člověka, který nekreslí ani nemaluje! Leč to je záměr LA, naučit se to. Nevim jestli je možný to zvládnout během dvou tejdnů, každopádně jeden velkej dopad to na mě mělo určitě - začlo mě to bavit.
Krom týhle menší výzvy mě čekala ještě jedna - v sedmnácti bydlet sama se sestrou v Praze a pokusit se během tý doby nevyhladovět, nebo tak něco. Co bylo jasně nejtěžší bylo dodržování rodičovských pravidel - v tom jsme selhaly absolutně. Naštěstí to už nikoho moc netíží.
//
Zjištění o mně samotný: K pocitu štěstí mi očividně stačí jen nedostatek spánku, nabitej program a správná společnost.
Byla jsem v Anglii a stalo se spousta skvělejch věcí. Fotek mám strašně moc a nechce se mi to sem házet všechno najednou, bez ladu a skladu, takže se to pokusim nějak rozumně rozvrhnout.
Tohle je něco jako těžkej výběr, ale i tak těch fotek teď bude dost, tak se na to psychicky připravte!
(Víceméně to jde i chronologicky za sebou... Já vím, jsem úžasná.)
Nejdřív vás trochu uvedu do obrazu: Dějištěm se stává univerzita v Bath po dobu dvou týdnů. Přes týden ve škole, soboty v Londýně. Odjela jsem s certifikátem za složení Trinity exams, ale je mi to úplně k hovnu, pokud neplánuju budoucnost ve Španělsku nebo Itálii (jakože neplánuju, haha). Ale bylo to fajn!
Bath
Mají vážně skvělý kino! Tam nahoře pod nápisem seděl pán, kouřil a křenil se mi s úsměvem do foťáku. Celý to město je krásný a starý. Myslim, že takovou nejzajímavější věcí byly asi římský lázně. Ale ty byly fakt dobrý! Měli i vyhřívaný podlahy a tak.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jet s Viki do Prahy. Jela za Závišem. Myslela jsem, že nepojedu, ale pozdě v noci jsem se rozhodla jinak a jela taky. Bylo to správný rozhodnutí.
Když jsme jely z nám. Republiky na Můstek, tak-tak bysme ještě stihly metro. Jenže se nám nechtělo nikam spěchat, když už jsou ty prázdniny a máme všechen čas na světě, a nechaly jsme si ho ujet před nosem.
Přijelo další. S číslem 22. Nastoupily jsme a jely na Můstek. Pohroužila jsem se do myšlenek o číslech. Měla jsem za to, že 22 je něco jako moje šťastný číslo, jenže dlouho mě v to žádná událost nepřesvědčila. Byla jsem z toho zklamaná.
Když jsme už vycházely z metra, všimla jsem si dvoumetrovýho chlápka, kterej čekal na metro opačnýho směru. Dlouze jsem na něj dívala, až na mě pokývnul. Připomínal mi Peta Dohertyho.
Nechala jsem to být a šla dál.
"Nevypadal ten chlap jako Pete Doherty?"
"Nevim..."
Tak jsem se zpátečním krokem vrátila, abych ověřila totožnost. Přijíždělo mu metro. Chytla jsem Viki za ruku, vtáhla ji do metra a jely tudíž zpátky. Všimla jsem si, že má ten chlap i stejný tetování na krku. Sedl si.
"Hey, aren't you Pete Doherty?"
"Yeah, I am."
"Cool." řekla jsem a odvracela se zpátky k Viki, s tím, že už jsem zjistila co jsem potřebovala. Když v tom chytl můj přívěšek s hlavou panenky a očividně se mu to líbilo.
Metro se rozjelo. Já, neschopná rovnováhy, spadla jsem mu rovnou do náruče. Objal mě kolem pasu a posadil na klín.
Šla jsem ještě do antikvariátu a našla pár hezkejch knížek s černobílejma fotkama Prahy za deset korun a jela na bus domů. Přistoupil i muž ve fialovým saku, s roztrhanýma džínama a konverskama. Měl sluneční brýle a v ruce víno. Sedl si vedle mě na zem. Po chvíli jsem ucítila šimrání na uchu. Všimla jsem si, že si hraje s mojí naušnicí kočky.
"Krása," řekl.
Jen jsem mu poděkovala a víc si ho nevšímala. Dámy poblíž očividně pobuřoval.
Jak se počet zastávek krátil, začli jsme si víc a víc povídat. Líbila se mi myšlenka, že z metra vyjdem zase jako neznámí lidé, s myšlenkou na pokec při cestě domů. Proč ne?
Jenže když jsme dojeli na konečnou, šli jsme na cigaretu a povídali si a povídali a povídali.
"Ježiš promiň, sundám si brýle, to je neslušný!" A jak řekl, tak udělal. Překvapilo mě, jak mladě jeho oči vypadaly. Podle všeho mu bylo 25.
"Víš, že v tom saku vypadáš jako Joker?"
"Vidíš, to mě vůbec nenapadlo! Vzal jsem ho jednomu bezdomovci za dvacku a za litr vína."
Vypadal jako člověk, kterej prožil život naplno. Ztělesněnej punk. Říkal, že je nemocnej a za pár měsíců umře. Ukazoval mi jeho jizvy, modřiny a rány. Vyprávěl mi až neuvěřitelný historky. Přesto, že vypadal opovrženíhodně, byl dost chytrej. Že prý pochází ze vzdělaný rodiny a studoval dějiny.
Balil si cigaretu. Za pár sekund byla ubalená.
"Umíš balit cigarety?"
"Neumím."
"Tak to bude to první věc, co tě naučím!"
Líbilo se mi, že má pořád plány.
Po chvíli k nám přišel policajt a měl problém s tím jeho vínem. Zeptal se ho, jestli ví proč ho musí schovat.
Věděl a s docela slušným přednesem mu odpověděl, jako když kniha tiskne. Policajt byl ohromenej a popřál nám pěknej den.
Pak už jsem musela jít na autobus. Nabídl se, že mě doprovodí. Při čekání ve frontě na bus byl nadšenej mou myšlenkou bydlení v Berlíně. Říkal, že hodně cestoval a vyprávěl mi i o jeho squatování v Berlíně. Potom vytáhl z tašky diář, napsal do něj jeho číslo a dal mi ho. Ještě jsem se mu neozvala a ani nevim, jestli to udělám. Setkání s neznámými lidmi má něco do sebe... A navíc do té doby nikoho nezajímá, jestli mluví(te) pravdu nebo ne. Protože to nemá žádnej vliv. Dokonce jsem zjistila, že miluje čaje a kafe a dal mi jeden balíček matcha čaje.
Když jsem nastupovala do autobusu, podala jsem mu ruku na rozloučenou. Vzal ji a políbil.
"Jak se vlastně jmenuješ?!" křičela jsem přes lidi už skoro v autobuse.
Je to už hrozně dávno... přes rok, dokonce si pamatuju i přesný datum. Ale ty fotky pro mě vždycky budou nejsilnější a nejpěknější, který jsme kdy nafotily. Bylo to krásný odpoledne a zvláštní den. Prohlížim si ty fotky furt znova a hledám slova, který bych k tomu ještě řekla, ale asi je to zbytečný.
Tahle ke mně dneska po x letech sama přišla. Stejně jako Spaceman a mnoho dalších, že bych vám to tady nejradši celý zaspamovala dobrejma songama co sem poslouchala když mi bylo deset nebo patnáct. Ale neudělám to. Místo toho sem dám mrtvou kočku. Taky docela dobrý, ne?
Ste někdy v takovym tom stavu, kdy máte pocit že se od všech musíte vzdálit? A třeba jim tim ublížit, hlavně dřív než to stihnou oni? To je takovej můj blbej zlozvyk. Když sme u těch zlozvyků... Vydržela sem si nekousat nehty jen jeden den. Je to odporný? Koušete si nehty? Když sem byla malá, tak sem si je nekousala a měla sem nejhezčí nehty v celym království. A pak sem začla chodit na gympl a od tý doby sem ráda když se můžu poškrábat na zádech.
Taky už sem nevydržela psát spisovně, ikdyž sem se docela snažila. Docela mi to ale šlo, ne? Tak tady máte tu mrtvou kočku, vypadá trochu jako naše stará kočka... ona..teda on teda nebyl starej, ale už je to dlouho co se ztratil a asi ho taky něco zajelo. Nojo. Když sem to fotila, kolem mě jezdila auta a vždycky zastavila a pohoršeně na mě jejich pasažéři civěli.
Však ono je taky jednou něco zajede.
"Všechno nejlepší, co chceš vlastně k narozkám?"
"Světovej mír."
"Sis moc nepomoh."
No takže du bratra něco naučit na piáno, na tom světovym míru holt zapracuju do příštích narozenin... taky moh říct dřív.
Dneska sem si šla pro fotky po x měsících a pak se nechat vyfotit na pas. Nebudu vám lhát, jasně že mi to tam děsně sluší.
Bych vám sem dala i písničku. Ale víte, asi takhle, on by to byl zas Bowie nebo Waits, a v poslední době to ani jinak nejde, takže se nebudu opakovat a místo toho... si dám milku.
(No, stejně sem toho Bowieho musela nacpat aspoň do nadpisu. Ale vy to přežijete, já vim)
(Zanechat po sobě stopu je fajn, zanechávejte za sebou stopy, ikdyž to nemusej bejt nutně stopy)
Dejte mi vědět že furt tam někde těch čtrnáct pravidelnejch čtenářů vážně existuje, zajímaj mě všechny vaše story.
Řeknu vám, obnovování starých článků bylo velice zvláštní rozhodnutí. Všechny jsem je totiž musela pročíst. Prý že ženy mají dobrou paměť? Cože prosím?! Cože jsem to v tom novoročním článku napsala za píčovinu? Kde jsem to vyčetla? Spousta věcí jsem si připomněla, a musim říct, že vesměs jsem docela ráda, protože ty věci byly většinou hezký. Třeba report z jazykovýho pobytu v Canterbury. Bylo mi patnáct, když jsem to psala. Je to sranda. Smála jsem se na celý kolo, když jsem si připomněla naprostý maličkosti, který už jsem dávno zapomněla. Právě bych si přála nejvíc na světě, abych se tam zase mohla vrátit. Vidět Adélu a Kryštofa, který jsem tam poznala a hrozně moc jsme se sblížili. Neviděla jsem je od tý doby, jen Adélu, kterou jsem náhodně potkala v Praze minulý rok, někdy v červnu.
Tolik radosti.
Spoustu radosti bylo i v Oslu. Teď jsem si na něj vzpomněla z deníku, kterej mi vyrobila Rouna, ale vy ho znáte jen z fotek, což je škoda. Možná bych se o něm někdy mohla zmínit víc. Jeli jsme tam vlastně za bráchou, kterej tam zrovna studoval, tak bylo fajn už jen to, vidět ho po těch čtyrech měsících (když už jsem se s ním nemohla důkladně rozloučit - místo toho jsem se zrovna opíjela s Rounou, so classy)
No. Připomněla jsem si i na poslední měsíce s Týnou, než odešla do Prahy - myslim, že byly právě naše nejlepší. A ne proto, že bysme věděly že to všechno zachvíli skončí, protože její odchod se pak odehrál hrozně rychle. Jsem ráda, že se přes to všechno stejně pořád bavíme, vždycky když se po x týdnech/měsících vidíme, je to jako dřív. Asi. Pamatuju si taky, že jsem ji po jejím odchodu neviděla asi čtyři měsíce. Bylo to strašně zvláštní. Rychlej konec nás zastihl totálně nepřipravený. Teď už se ale těšim, až ji v pondělí zas uvidim. Půjčím jí šaty na maturitní ples, aby byla krásná, žejo. Vyzvednu ji před školou a půjdem se projít po nábřeží, ale dost možná se nám nebude chtít a tak skončíme v Hany Bany, u kafe a u debilky a budem si povídat dokud kafe nedokouříme a debilku nedopijem. A pak si dáme další kafe.
