Stísňující, neodbytnej pocit viny, já nejsem já a nejsem ani nikdo jiný

Tahle ke mně dneska po x letech sama přišla. Stejně jako Spaceman a mnoho dalších, že bych vám to tady nejradši celý zaspamovala dobrejma songama co sem poslouchala když mi bylo deset nebo patnáct. Ale neudělám to. Místo toho sem dám mrtvou kočku. Taky docela dobrý, ne?

Ste někdy v takovym tom stavu, kdy máte pocit že se od všech musíte vzdálit? A třeba jim tim ublížit, hlavně dřív než to stihnou oni? To je takovej můj blbej zlozvyk. Když sme u těch zlozvyků... Vydržela sem si nekousat nehty jen jeden den. Je to odporný? Koušete si nehty? Když sem byla malá, tak sem si je nekousala a měla sem nejhezčí nehty v celym království. A pak sem začla chodit na gympl a od tý doby sem ráda když se můžu poškrábat na zádech.
Taky už sem nevydržela psát spisovně, ikdyž sem se docela snažila. Docela mi to ale šlo, ne? Tak tady máte tu mrtvou kočku, vypadá trochu jako naše stará kočka... ona..teda on teda nebyl starej, ale už je to dlouho co se ztratil a asi ho taky něco zajelo. Nojo. Když sem to fotila, kolem mě jezdila auta a vždycky zastavila a pohoršeně na mě jejich pasažéři civěli.
Však ono je taky jednou něco zajede.

"Všechno nejlepší, co chceš vlastně k narozkám?"
"Světovej mír."
"Sis moc nepomoh."
No takže du bratra něco naučit na piáno, na tom světovym míru holt zapracuju do příštích narozenin... taky moh říct dřív.