Velbloudi nebloudí

Je to už hrozně dávno... přes rok, dokonce si pamatuju i přesný datum. Ale ty fotky pro mě vždycky budou nejsilnější a nejpěknější, který jsme kdy nafotily. Bylo to krásný odpoledne a zvláštní den. Prohlížim si ty fotky furt znova a hledám slova, který bych k tomu ještě řekla, ale asi je to zbytečný.

Stísňující, neodbytnej pocit viny, já nejsem já a nejsem ani nikdo jiný

Tahle ke mně dneska po x letech sama přišla. Stejně jako Spaceman a mnoho dalších, že bych vám to tady nejradši celý zaspamovala dobrejma songama co sem poslouchala když mi bylo deset nebo patnáct. Ale neudělám to. Místo toho sem dám mrtvou kočku. Taky docela dobrý, ne?

Ste někdy v takovym tom stavu, kdy máte pocit že se od všech musíte vzdálit? A třeba jim tim ublížit, hlavně dřív než to stihnou oni? To je takovej můj blbej zlozvyk. Když sme u těch zlozvyků... Vydržela sem si nekousat nehty jen jeden den. Je to odporný? Koušete si nehty? Když sem byla malá, tak sem si je nekousala a měla sem nejhezčí nehty v celym království. A pak sem začla chodit na gympl a od tý doby sem ráda když se můžu poškrábat na zádech.
Taky už sem nevydržela psát spisovně, ikdyž sem se docela snažila. Docela mi to ale šlo, ne? Tak tady máte tu mrtvou kočku, vypadá trochu jako naše stará kočka... ona..teda on teda nebyl starej, ale už je to dlouho co se ztratil a asi ho taky něco zajelo. Nojo. Když sem to fotila, kolem mě jezdila auta a vždycky zastavila a pohoršeně na mě jejich pasažéři civěli.
Však ono je taky jednou něco zajede.

"Všechno nejlepší, co chceš vlastně k narozkám?"
"Světovej mír."
"Sis moc nepomoh."
No takže du bratra něco naučit na piáno, na tom světovym míru holt zapracuju do příštích narozenin... taky moh říct dřív.

Náhody

How does the grass grow?

Dneska sem si šla pro fotky po x měsících a pak se nechat vyfotit na pas. Nebudu vám lhát, jasně že mi to tam děsně sluší.
Bych vám sem dala i písničku. Ale víte, asi takhle, on by to byl zas Bowie nebo Waits, a v poslední době to ani jinak nejde, takže se nebudu opakovat a místo toho... si dám milku.
(No, stejně sem toho Bowieho musela nacpat aspoň do nadpisu. Ale vy to přežijete, já vim)
(Zanechat po sobě stopu je fajn, zanechávejte za sebou stopy, ikdyž to nemusej bejt nutně stopy)

Dejte mi vědět že furt tam někde těch čtrnáct pravidelnejch čtenářů vážně existuje, zajímaj mě všechny vaše story.

Věčný svit na věčně přelepované zdi

Proč nám pořád mažete naše vzkazy, vy menharti?

Slunění s Týnou na nábřeží a dobíjení pozitivní energie, ofc.

 

✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈ ✈

Rouny taška vlastní výroby, mám ráda všechny tři (Rounu, tašku i sluchátka!)

Už jsem taky byla zasvěcena do Notesů na cestách

fotýnka od viki

abych se večer nenudila

Řeknu vám, obnovování starých článků bylo velice zvláštní rozhodnutí. Všechny jsem je totiž musela pročíst. Prý že ženy mají dobrou paměť? Cože prosím?! Cože jsem to v tom novoročním článku napsala za píčovinu? Kde jsem to vyčetla? Spousta věcí jsem si připomněla, a musim říct, že vesměs jsem docela ráda, protože ty věci byly většinou hezký. Třeba report z jazykovýho pobytu v Canterbury. Bylo mi patnáct, když jsem to psala. Je to sranda. Smála jsem se na celý kolo, když jsem si připomněla naprostý maličkosti, který už jsem dávno zapomněla. Právě bych si přála nejvíc na světě, abych se tam zase mohla vrátit. Vidět Adélu a Kryštofa, který jsem tam poznala a hrozně moc jsme se sblížili. Neviděla jsem je od tý doby, jen Adélu, kterou jsem náhodně potkala v Praze minulý rok, někdy v červnu.
Tolik radosti.
Spoustu radosti bylo i v Oslu. Teď jsem si na něj vzpomněla z deníku, kterej mi vyrobila Rouna, ale vy ho znáte jen z fotek, což je škoda. Možná bych se o něm někdy mohla zmínit víc. Jeli jsme tam vlastně za bráchou, kterej tam zrovna studoval, tak bylo fajn už jen to, vidět ho po těch čtyrech měsících (když už jsem se s ním nemohla důkladně rozloučit - místo toho jsem se zrovna opíjela s Rounou, so classy)

No. Připomněla jsem si i na poslední měsíce s Týnou, než odešla do Prahy - myslim, že byly právě naše nejlepší. A ne proto, že bysme věděly že to všechno zachvíli skončí, protože její odchod se pak odehrál hrozně rychle. Jsem ráda, že se přes to všechno stejně pořád bavíme, vždycky když se po x týdnech/měsících vidíme, je to jako dřív. Asi. Pamatuju si taky, že jsem ji po jejím odchodu neviděla asi čtyři měsíce. Bylo to strašně zvláštní. Rychlej konec nás zastihl totálně nepřipravený. Teď už se ale těšim, až ji v pondělí zas uvidim. Půjčím jí šaty na maturitní ples, aby byla krásná, žejo. Vyzvednu ji před školou a půjdem se projít po nábřeží, ale dost možná se nám nebude chtít a tak skončíme v Hany Bany, u kafe a u debilky a budem si povídat dokud kafe nedokouříme a debilku nedopijem. A pak si dáme další kafe.

 

odvrácená strana měsíce

Jedna z mnoha nocí týdne. Jsem pořád nemocná, a tak zůstávám doma. Na začátku února jsme se ségrou sprintovaly do Lucerny na koncert, já v kabátu - lezla na mě chřipka - a Viki jen v košili. Od tý doby si můžu vykašlat plíce i otvory o kterých jsem ani netušila že je mám. Ale stálo to za to.
Jdu spát o půlnoci a usínám v půl třetí - spánek se mi vyhýbá obloukem. A co člověk dělá, když nemůže usnout? Dítě brečí, muži masturbují, ženy někdy brečí a někdy masturbují. A přemýšlí. Když nemůžu spát, přemýšlím. Když večer přemýšlím, ty myšlenky nejsou růžový. Připadám si sama, protože jsem sama. Týna odjela a našla si v Praze nový život - a když přijedu, jsem nachvíli jeho součástí. Žiju rozpolceně. Za týden budu zase rozpolcená, ale šťastná, alespoň to předpokládám. Proto za ní jezdím. Chodíme na kafe do Sedmýho nebe a potom se opíjíme na koncertech, který nás na chvíli zavedou do jinejch dimenzí. Mrznem při čekání na noční tramvaj. Moje definice štěstí.
S Veronikou už se taky příliš nebavíme. Proč taky? Nikomu nemám co nabídnout.

I will remember the kisses
our lips raw with love
and how you gave me
everything you had
and how I
offered you what was left of
me.

A třeba to je všechno způsobený jen tím, že poslouchám coldplay a nutím se myslet na věci, který by měl člověk dávno zapomenout. Třeba na první schůzky, a na dávno zapomenutý pocity. Nechci to zpátky, jen mi to je trochu líto. Co se stát mělo, stalo se. Co se má stát, stane se.

Aw žé, naprosto hodící se písnička. Viďte?

letíme městem rychlostí světla, co zvládnou tramvaje, co zvládnou metra

Počkejte si ještě, až mi vyvolaj filmy. Tak dokonalej víkend! Mám toho tolik co říct, že radši neříkám nic.

konečně celý šťastný v teple u týniný babičky

Early in the morning

 Byl to po dlouhý době jeden z těch akčnějších víkendů. A to jsem si myslela, že se po dvou týdnech konečně pořádně vyspim. (Brácha má buď malou postel, nebo se s Týnou fakt moc roztahujem a svádíme noční bitky z polospánku o trochu prostoru. Kde je pravda? Kdo rozsekne tuhle věčnou otázku?)

a tak se schovávám ale nikdo mě nehledá

moc ráda spim u babičky v budějicích. sice mě v noci trápí těžkost peřiny a klaustrofobní sny, ale přes otevřený okno mi do pokoje proudí mrazivej vzduch a z vlakovýho nádraží je slyšet rozhlas a šibování vlaků.

Perspektiva

Probudily mě křeče v břiše. Bylo mi hrozně. Určitě se mi něco zdálo, prý se člověku zdají sny každou noc, akorát si je vůbec nepamatuje. Zajímalo by mě, co se mi tuhle noc zdálo. 4:53. Každý den vstávám v šest. Nevěděla jsem, co do té doby dělat. Vrátila jsem se do postele a snažila se usnout. Místo toho si můj mozek začal vzpomínat na věci, na které jsem si nikdy dřív nevzpomněla. Položila jsem mobil zpátky na věž z knih. Vize Codyho. Na cestě. Neposílejte mi už žádné dopisy. Dlouhá cesta dolů. Promnula jsem si oči a šla zvracet.

O půl sedmé kopu peřinu z postele a vstávám. Nestíhám. Nejím. První dvě hodiny tělocvik. Odpoledne laborky z biologie.
Tenhle den byl předurčen k zániku.

O dvanáct hodin později, přeživší školu. Je pět hodin odpoledne. Vzpomínám si, že v šest je žákovský koncert. Oblékám se. Punčochy. Sukně. Košile. Učesat vlasy. Namalovat oči. Přehrávám. Kabát. Šála. Boty. Matce oznamuji, že odcházím. Odcházím.

Před budovou, kde se koncert koná, je park. Projdu bránou a jdu podél zídky. Sednu si na ni a jsem asi pět metrů vysoko. Mám rozhled na vilu, nynější budovu zušky, a silnici. Vzpomínám si na mou učitelku dějin umění a na to, co mi o té vile řekla. Vzpomínám si na její příběh. Také si vzpomínám, že jsem na téhle zídce jednoho letního dne četla knihu. Knihu o lásce a beznaději. Ale to léto jsem byla zamilovaná a milovaná. Zatřepala jsem hlavou abych se vrátila zpět do reality, vytáhla cigaretu a zapálila si. Ve vzduchu byla cítit zima. Foukal studený vítr. Nevadil mi. Potáhla jsem a plnila plíce nikotinem a dehtem. Zaklonila jsem hlavu a celý tělo a kouř vydechla do zamračenýho šedivýho nebe, až jsem se málem zvrátila ze zídky dolů. Přepadl mě kašel a slzy mi vyhrkly do očí.

 Půl sedmé. Odhaduji svoji dobu vystoupení a vcházím do budovy. Potkávám mou učitelku.
"Co ty ozdoby? Už je hraješ správně?"
"A jo."
"Tak dobrý. Máš vlasy jako Amélie."
"Víte že nejste první, kdo mi to řekl?"
"Můžeš říkat, že je Amélie tvá adoptivní francouzská sestra."
Usedám na židli a čekám, až zazní moje jméno. Mezitím nějaká holka zpívá Pipi punčochatou. Já sem už ale zase myšlenkama někde jinde. Moje fantazie pracuje. Představuju si, jak se ve dveřích objeví jeho tvář. Tenhle den byl předurčen k zániku.

Trumfne si i na hrocha,na houf v žraločí

Pipi dlouhá punčocha s každým zatočí